Jdi na obsah Jdi na menu
 


Česká demokracie se možná ocitla v zaslepené (ústavní) uličce

21. 1. 2020
Před třiceti lety se otevřela naše cesta od nedemokracie s příliš lidskou tváří k pluralitní demokracii s kapitalistickou ekonomikou. Jenže vůdčí hybatel založení Československa - profesor Masaryk - předvídal,že českoslove(a)nský lid potřebuje k vybudování politické společnosti desítky let. Přesto i první republika,ač moderována hradní „Pětkou“, byla ústavně založena na volné soutěži politických stran,jež v průběhu téměř dvaceti let politikařením „vyautovaly“ potenciálního lídra. Až s nacistickou okupací se politické spektrum zjednodušilo ve dva stranické bloky,ale privilegovaného státníka Beneše v nejvyšší státní funkci nahradil stařičký soudce. Po osvobození protektorátu i Slovenského štátu - fakticky po velmi dočasné první okupaci Sověty - se stranický systém slil v bolševizovanou Národní frontu. Pár let obtížné poválečné obnovy republiky tak stačilo,aby jedna strana,jejíž lídři nebyly gentlemany,vytlačila ostatní z už pokřivené politické soutěže a po vnitřní krvavé konsolidaci ustavila panování jedné státostrany. Slogany - Svobodné volby,Zpět do Evropy - Česko vyvedly z již zchromlé sféry SSSR,žel asi nenavedly k vybudování pravé politické společnosti,schopné shodnout se na bytostně nadstranických a nadčasových tématech,ale i vstřebávat imigranty pro pracovní trh. Vize nepolitické politiky se nemohla stát popřevratovým pojítkem v malé středoevropské zemi,když politika je vždy právě velmi politická,někomu přirozeně stranící a konsensuálně spíše neracionální. Česko nemuselo nutně opustit režim jediné (státo)strany a vrhnout se do rádoby volné soutěže politických stran a hnutí. Předsednictvo ÚV KSČ bylo monolitem,nikoli sama platforma KSČ a její frakce,jak ukázala šedesátá léta. České demokracii by nejspíše prospěl režim dvou stran - aspoň po dobu třicet let. Vždyť v samotné kolébce parlamentní demokracie se běžně střídají u vládní moci dvě strany. A v USA tomu je podobně,přičemž prezidenti se o stranu,za níž kandidují,organizačně nezajímají,natož aby jí předsedali. Po válce se v Rakousku i SRN u moci rovněž donedávna střídali dvě (masové) strany. Také u sousedů sdíleli nějakou tu opoziční (velkokoaliční) smlouvu,takže časově omezený pakt Klaus-Zeman není českým unikem. Silné osobnosti se k moci vlastním puzením vždycky dostanou. Společnost jenom nesmí být ujařmena kultem osobnosti. Příroda ani společnost nedělá skoky,učí myslitelé tisíc let. Už jsme mohli být dále...však stagnujeme a nechtěně se tu profiluje nová státostrana. Je zatím jenom hegemonem v jedné komoře Parlamentu,ale také tvoří většiny v nemálo obcích a městech. Dobře sepsaná Ústava - podle západního střihu a v kontinuitě s prvorepublikovou - neznamená záruku usazení demokratických institucí. Vždyť samo stranictví a spolkaření je v Česku stále v plenkách. Strany se běžně zaměňují za hnutí,a to i slovně. Aktivisté dělají politiku coby sdružení (spolky),aniž by se povlovně proměňovaly v politická hnutí. Vstupní klauzule do všech zastupitelských sněmů je (nízce) pětiprocentní,přitom kdyby se zvýšila třikrát ač čtyřikrát,tak by soutěž politických stran nebyla omezená,ale politika by se stala „přehlednější“ a ubylo bezradných či lhostejných nevoličů. Beztak volební soutěž není rovná,když volební obvody určují různou sílu mandátu. Každá teritoriální společnost je politicky rozdělená. Svět a jeho složky jsou duální. V jednotě je síla,ale síla se časem vyčerpává. Žádná strana a sebecharismatičtější politik se neudrží u „kormidla“ nadlouho. Strana „kavárny“ vedle strany „venkova“ je jakousi cestou ze slepé uličky nevyspělé české demokracie. Bezradnost trpasličích a až rigidně ideologických uskupení v Parlamentu neprobudí ve voliči vůli říci ne ANO.