Jdi na obsah Jdi na menu
 


Česko bez (nekosmeticky) zdaňované vody směřuje do pouště

16. 2. 2018

 

Stát za patnáct let nezvýšil poplatek za podzemní vodu,ačkoliv ve stejné době se zvýšily poplatky všeho druhu,včetně svozu odpadu a (několikanásobně) poštovních služeb České pošty. V srpnu 2016 ministr Brabec - před krajskými a senátními volbami - stáhl návrh na postupné zvyšování poplatku za čerpání podzemních vod,ač odpovídal vládou přijaté státní koncepci hospodárného nakládání s vodami. V současné české vládě týž ministr životního prostředí s návrhem nepřichází. A jiné ministerstvo připravuje „zdanění“ vody čerpané vlekaři z horských potoků a vrtů,nelze-li se správně nedomnívat,že megalomanské umělé zasněžování významně ovlivňuje roční průtoky i hladinu podzemní vody. Máme v Česku nonsensuální zákonnou úpravu,když o ceně povrchové vody rozhodují státní podniky povodí,ale o ceně strategické podzemní vody (pomalý) Parlament. A ještě voda ze středních a dolních toků (řek a přehrad) stojí stejně jako voda nahoře (vývěry,bystřiny,potůčky a potoky). O české měně se přece nehlasuje ve vládě neb Parlamentu,ale rozhoduje nezávislá centrální banka. Také (část) ceny elektřiny reguluje jeden státní úřad i jsou do účtů za elektřinu zahrnuty náklady na přenosovou soustavu,obnovitelné zdroje,operátora trhu,a další položky. Je nepochopitelné v 21.století,kdy na některých kontinentech propukají války o vodu,aby regulace odběru spodních vod byla natolik bezzubá a neprůhledná. Z českého podzemí se tak nejméně deset let čerpá více jak polovina z veškeré spotřebovávané vody,což je důsledek vágního zpoplatňování vod. Sice se v Česku snížila celková spotřeba vody,ale nesmírně plýtváme podzemními zdroji. Jsme malá "střecha" Evropy v podnebně mírném zemském pásu,tedy si hojnou povrchovou vodu můžeme zadržovat,ale místo toho 20 let vedeme spor o to,zda stavět nové přehrady - a pokud ano,kolik a kde. Ano - už nějak chápeme,že i rybníky jsou (malými) přehradami,žel ve všeobecném povědomí se rybníky (nádrže) pořád spojují s (vánočními) kapry,nikoli s malými zdroji pitné vody. Populace v Česku za 25 let narostla minimálně,tudíž úbytek vody ve studních a krajině je způsoben neprozíravým zacházením se spodní vodou. Vedle toho v nějaké míře melioracemi a proměnou zemského klimatu,ale proto by spodní vody měly být strategickou zálohou.

V devadesátých letech došlo ke skokovému zvýšení vodného a stočného,ale nikoli kvůli zpoplatnění studní,nýbrž s cílem dosáhnout rentability výroby a distribuce vody,nedosažitelné za nereálného socialismu. V zemi s průměrným příjmem hluboko pod západoevropskou úrovní je však ziskovost ve vodárenství bláhová,asi proto stát toleruje plýtvání spodními vodami: běžné smíchávání s povrchovými zdroji. Cenná podzemní voda se přitom neobchoduje ani na regionálních komoditních burzách,ač třeba s ropou se obchoduje i na světových burzách. Cena vodného (a stočného) není složená jako u elektřiny (plynu): je nanejvýše dvousložková i je netransparentní. Obdobně se děje u účtů za teplo z centrálních výtopen. Lžeme si o tržní ceně dodávané vody i o její spotřebě. Vždyť ve statistikách vodárenské vrty nenazýváme (velko)studnami. Zatím si dopřáváme luxusu konzumování nesnadno obnovitelné,ne-li neobnovitelné, podzemní vody. Neprovázání zpoplatnění vodních zdrojů,koncepce ochrany spodních vod a distribuce vody, je nastoupenou cestou do budoucí pouště uprostřed Evropy. I protože Evropská komise členským státům třeba určuje (minimální) výši zdanění tabákových výrobků,ale cenu nejcennějšího zdroje života pomíjí. Evropská unie nám dotuje výstavbu (veřejných) čističek odpadních vod,ale přehlíží plýtvání podzemními vodami v důsledku vadného nastavení ekonomických stimulů. Hospodaření s vodními zdroji v Česku se vymyká učení vědců,že (podzemní) voda je neobnovitelným zdrojem života (energie). Lidská paměť už neopomíná živelnou sílu povrchových toků,ale skoro neviditelná spodní voda se stala nástrojem snadného obohacování. Není asi náhoda,že největší český výrobce balené vody patří k nejznámějším sponzorům. S byznysem velkosponzora navíc nepovšimnutě dochází k stálému ochuzování mineralizace léčivých vod,na nichž lázeňské odvětví spočívá. Přitom nechudobný obyvatel ČR vydá z peněženky mnohem více za telefonování a benzín než za životodárnou vodu. Výdaje na mnohé životní potřeby neustále rostou,ale u vody ceny růst nemají. Prý účet za vodu každý rok o desítky korun více může způsobit sociální otřes. Politici se o voliče nepřou,když se kupříkladu zdražuje poštovné,ač zákazníků tím rapidně ubývá a ziskovost je vniveč,ale někteří se ozývají,jde-li o poměrně nižší zdražení vody. V naposledy vyvolané panice nebylo rozpoznatelné,kdo stojí za propagandou ani inflaci odpovídajícího nárůstu vodních poplatků,ohrožující strategický zdroj života. Možná „nemovitostní trh“ měl spadeno na desítky korun,které politici vodě upřeli,když se stačil nafouknout do bubliny ohrožující sociální smír. A jaký ohromný proud finančních prostředků plyne každý rok do českého zdravotnictví,v nepoměru k vodárenství a čističkám,ač tělo a život jsou na vodě závislé. Jak lékaři a lékárníci neustále burcují kvůli stagnujícímu toku peněz,ale marnotratně chrlící toky spodních vod analyzujeme,jen když zeslábnou a z nebe dlouho neprší. To ještě Česko v 21.století nezasáhlo sucho srovnatelné s jinými zeměmi a jinými kontinenty,nebo s poválečným rokem 1947.

Ve většině krajů je všem dostupná vysoce kvalitní upravovaná voda,ale je za účelem jejího zlevnění léta smíchávána se spodní vodou až z poloviny. Příklad: jihočeský padesátitisícový Písek. To,co má být záložním zdrojem,se běžně konzumuje i pro průmyslové účely !!!!!! Jinak řečeno: přírodní bohatství se tuneluje. Dopad: lesy,odkud se podzemní voda čerpá,rok od roku vysychají. A dochází-li ke zvýšení vodného (fakticky spíše stočného),tak se zdůrazňuje,kolik vody mizí v děravé vodovodní síti,jenže nezmizí: voda odteče neb zůstane v zemi,aniž by zamořovala. A nejnověji ještě sdílíme pohádku,že zasněžovače vodu neodčerpávají nadmíru,ač vědci analyzují rostoucí nedostatek vlhkosti v horských partiích kupříkladu Šumavy. Beton a asfalt hrají ve výstavbě prim. Stromy a zeleň jsou skoro na černé listině,nejsou-li hospodářské a pro soukromou potřebu. Nebyla nalezena na odpovídajícím pravidelném zvyšování zpoplatnění spodních vod a nerostných surovin i výstavbě k přírodě šetrnějších nádržích pitných vod společenská shoda. Ani není shoda v tom,že v horách a nivách se dřeviny netěží a půda neodkrývá. Když lesy zpustoší orkán,tak se biomasa ze strachu před mýtizovanými lýkožrouty vyváží - někde kmeny odkorňují,což zpomaluje rozklad hmoty. Zadržování vody nahoře kladou překážky samy lesníci,přičemž „dřevorubců“ a operátorů lesních strojů je stále větší nedostatek. Mentální nastavení v bohatnoucím srdci Evropy není ryze protipřírodní,ale natolik technicistně inženýrské,že má dopady nejen na vyvíjející se životní prostředí,ale i na strukturu pracovního trhu a pracovní podmínky. Recyklace vody je samozřejmě u nás na samém počátku. Transformace vody jako v třeba v Izraeli budoucností. Proto nemůže už být přijatelné,aby města a obce s přístupem k pitné vodě z povrchových zdrojů souběžně čerpala podzemní vody. Vláda by měla začít vyhlašovat spotřební limity na čerpání vod z podzemí: přinejmenším v místech,obcích a regionech,kde krajina vysychá. Co je uvnitř Země,nepatří majiteli pozemku,ale státu. Možné prolamování limitů by se mělo týkat i vodních zdrojů,nejenom uhlí.

Stát by měl také razantně zvyšovat zpoplatnění pramenitých i minerálních vod,pokud se distribuují v balené podobě. Kamióny vlekoucí balenou vodu ničí dálnice,silnice i mostky všech tříd,ale mimo mýtného a daní výrobci a dopravci externality nehradí. Nezamýšlené důsledky rozvoje jednoho podnikání neseme v přítomnosti: státy,kraje i obce evidují stovky komunikačních objektů v havarijním stavu,které zatím převážně opravujeme z evropských prostředků. Ve větší míře to začalo balením vod pro kojence,ale byznys se vyvinul v distribuci vody konzumní. Výborná kohoutková voda není výsledkem její výroby za přimíchávání podzemní vody,ale jejího sníženého chlorování a obnovy vodovodního řadu. V devadesátých letech tekoucí voda byla obílená,takže odrazovala od pití,někde (kupříkladu Praha) i od vaření. Samozřejmě nelze popírat,že chlorování bylo v nějaké míře nezbytné vzhledem k stavu vodovodního potrubí a tehdejším technologiím úpravy vod,ale přechlorování bylo od vodáren hanebné.

I je nezbytné nastavit vodné (a stočné) jako (televizní a rozhlasový) „koncesionářský“ poplatek. Každý dospělý,kdo bydlí a má přístup k vodě(kanalizaci),by měl platit: nikoli obci,ale konkrétnímu místnímu provozovateli vodovodní soustavy. Část z vybíraných poplatků za vodu by se měla vracet do ozeleňování a zadržování vody v krajině. Osoby velmi chudobné samozřejmě mohou být osvobozeny,anebo stát může platit za ně jako u zdravotního pojištění. Je nabíledni uvažovat o zatížení čerpaných a spotřebovaných vod „spotřební“ daní. Kuřáci také nepřestali kouřit,ač zatížení tabákových výrobků daní je ohromné až asociální. Vodní,lesní i energetické odvětví by mělo být v gesci ministra životního prostředí. Zemědělství jako obchodní podnikání součástí průmyslu (a obchodu). Vodní (lesní a energetické) hledisko musí nabýt ve státu váhy důležitosti jako to finanční. Dokud ministr financí má větší vliv než ministr životního prostředí,tak nesměřujeme do šťastné budoucnosti. Nepotřebujeme finanční ústavu,ale právněekonomickou gramotnost, biofilní státní správu a odvolatelnost politiků i úředníků. Voliči nejsou hloupí a pro zvýšení poplatků za nerostné suroviny a vodu by hlasovali. Lid rozhoduje špatně,když neví,že je adresátem kampaně,která ho ohlupuje. Nedostatečně zpoplatněná voda je jako darovat bezcenné dluhopisy.