Jdi na obsah Jdi na menu
 


UBYTOVNA není v 21.století sprosté slovo

13. 3. 2018

 

Úřad práce (ÚP) s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) rozdávají Doplatky na bydlení,což nahrává demagogickým populistům. Státní orgány klidně upřou chudobnému Příspěvek na živobytí,protože prý minimální mzda je dosti vysoká. V lepším případě přiznaný Doplatek na bydlení v dalším měsíci nepodmiňují podáním žádosti o nepřiznaný Příspěvek na živobytí !!! Statistika vyplácení Doplatku na bydlení by byla daleko jiná,kdyby úřady primárně (ne)přiznávaly Příspěvek na živobytí. Zákonu odporující absurdní praxe obou úřadů budí zlou krev,nikoli na státu závislí chudí a živnostníci s chudobou. Podnikání na ubytovnách,ve sklepech a holobytech se nerozmohlo v důsledku zavedení nějaké štědré sociální dávky,ale kvůli obludné praxi státních úřadů. Výsledkem rozhodovací praxe,jež není krocena pomalými soudy,je,že se stále vymýšlí recepty,aby se "vyplatilo pracovat". A Ubytovna se stala sprostým slovem. I ubytovny,které se proměňují v bytové domy,s tomu odpovídajícími parametry bytů (1.kategorie),se stále nazývají ubytovnami. V katastru nemovitostí dokonce průmyslovými objekty. Právní úprava v Česku je nonsensuální,když byla zrušena kategorizace bytů (zákony 107/2006, 89/2012 Sb.). Místo toho se jiné než nájemní a vlastnické bydlení nazývá pod(ne)standardní. I když uživatel ubytovny - pracující !!!! - má k dispozici čistotný,vybavený,nedrahý,ale skromný byt,tak Úřad práce ho nutí přepsat smlouvu na ubytovací,což znamená nejen lidské ponížení (zařazení do nízké kasty),ale i pokrácení státní podpory (80% koeficient). Ministryně Marksová podlehla demagogii boje s byznysem na ubytovnách natolik,že prosadila novelu Zákona o pomoci v hmotné nouzi, která právě snížila Doplatek na bydlení o deset procent (98/17 Sb.). Přitom ani původní zastropování Doplatku (90% koeficient) nemohlo ovlivnit snížení cen ubytování,když poptávka po bydlení převyšovala reálnou nabídku. Loni ceny bytů a nájemného výrazně rostly,tedy ekonomický stimul nemohl být vyvolán neprozíravým zákonným opatřením. Pokud někde došlo ke stagnaci úrovně ubytovného,tak možná obchod s chudobou už není prosperující,ale byly podruhé okradeni opravdu chudí. Původní zastropování výše Doplatku na bydlení nejenže nekorespondovalo s místně obvyklým nájemným,ale jeho druhé snížení je navíc paušalizující,proto asociální. Paní Marksové a spol. vůbec nedělalo těžkou hlavu,kdo ubytovnu užívá. Slovo ubytovna se má vyřadit z českého slovníku !!!!! ČSSD se snad pokusila "ukrást" rodinný program druhé koaliční straně (redistribuce dávek k rodinám a samoživitelkám),až se po volbách smál třetí koaliční partner (ANO 2011). Voliči asociální krok straně ČSSD v říjnových parlamentních volbách spočítali: propadla se. Vládní ČSSD svůj pošramocený obraz (v demisi) nepolepšila: normativ nákladů (sociálního) bydlení zvýšila o necelá 2 procenta (Nařízení vlády 407/17 Sb.).

Devadesát procent obyvatel ubytoven hledá jiné bydlení,plyne z výsledků šetření, které na ubytovnách v roce 2014 pro české ministerstvo prováděla firma Deloitte. A celých sedmaosmdesát procent dotázaných je nuceno zůstat na ubytovně z ekonomických důvodů. Platforma pro sociální bydlení analyzovala, že problémem není nedostatek vůle k přizpůsobení,ale vnější překážky,které osobní motivace nemůže zásadně ovlivnit. Na ubytovnách lidé zůstávají především pro svůj etnický původ – ve většině případů romský –,poněvadž prý neuspějí na běžném trhu s bydlením. Ale v tom je velká potíž,když i neziskové organizace právě ubytovny vydělují z trhu s bydlením,jako něco nenormálního. Vyřazení ubytovacích zařízení - segmentu bytového trhu - vedlo k tomu,že výše ubytovného vystoupala natolik,že už nejde o sociální bydlení,ač jej užívají chudobní. Nelze v právním a sociálním státě vést ostrou hranici mezi ubytovnami a byty (obytnými prostory),když obé slouží k trvalému bydlení. Naopak se má vymezit hranice mezi hotelovým krátkodobým bydlením a tím dlouhodobým. A ani tak nelze nesledovat možný vývoj,který se odehrál s ubytovnami,jež původně sloužily k ubytování (nejčastěji pracovní,studentské zázemí),nikoli k bydlení v pravém slova smyslu. I penzión či hotel se může proměnit v bytový dům a nabízet prostory k trvalému bydlení. Ještě tomu není ani sto let,co někteří lidé trvale žili v hotelech i nejlepší značky. Technokratický rozdíl mezi standardním a podstandardním bydlením způsobil,že do segmentu bytů nerušeně vstoupilo podnikání za účelem spíše hotelového bydlení (Airnbnb a další),ač to nevyvolalo takové protesty u hoteliérů jako Uber u taxikářů. Kvazisdílená ekonomika má dalekosáhlý dopad: nejsou cenově dostupné obytné prostory k trvalému bydlení. Státem štědře dotované stavební spoření ještě k tomu začasté nesměřuje do bydlení. Na počátku devadesátých let se zase mnohé bytové prostory přeonačily na neobytné,což už tehdy zapříčinilo nedostatek bytů a neregulovatelné ("vlčí") nájemné,navíc bez možnosti trvalého pobytu (kvazibezdomovci). Pozdní deregulace nájemného zavinila vytvoření falešného trhu s byty: nenapravila deformaci trhu. Bublina nemovitostního trhu dnes ohrožuje nejen cenovou stabilitu,ale domov nespočtu obyvatel. Investoři do nemovitostí však mají trvalý zájem na tom,aby se nestavělo. Nelze tak mluvit o sociálních bytech,dokud ubytovny užívané sociálně slabými budou vytěsňovány z trhu s bydlením jako cosi smrdutého.

Ve statistice se samozřejmě nedávné opakované "oškubání" chudobných neprojeví,když celkově ceny nemovitostí a výše nájemného rostou. Státní výdaje na Doplatek na bydlení,ale i na Příspěvek na bydlení,nemohou poklesnout beze škrtů. Úřad práce však měl a má nástroje k tomu,aby obě státní dávky na bydlení nesměřovaly k majitelům holobytů. To nepřipouštěl žádný zákon už před jedenácti lety. Média však i nadále referují,že stát dotuje bydlení v objektech nuzných a až neobyvatelných. To všechno protože Zákon o pomoci v hmotné nouzi vyjadřuje,že zkolaudovaný byt je bytem a není tak zapotřebí posuzovat splnění "standardů kvality bydlení" (§§ 33a,33b). Legislativa v Česku je tragikomická,až to děsí. Současná vláda uvažuje o sloučení Doplatku na bydlení s Příspěvkem na bydlení,ale především musí přehodnotit legislativu,když byt (obytný prostor) ani pro sociální účely nedefinuje podle účelu užívání a povaze smluvního ujednání,ale dle stavebních a hygienických parametrů. Je nezbytný také zákon o sociálním nájemném: určit jím státní kompenzaci pronajímateli a prostupnost forem bydlení. Nutno rovněž jinak definovat byt zvláštního určení,neboť jím by právě měl být i byt s dotovaným nájemným,včetně domovů pro seniory a společensky prospěšných "ubytoven". Zákon samozřejmě by neříkal,že majitel ubytovny nemůže pronajímat některé její prostory pro podnikání a jiné nesociální účely. Stejně jako developerům nikdo nezakazuje,aby stavěly skromné byty pro sociálně slabé,ba v obchodních centrech nezbytné zázemí třeba pro bezdomovce.

Většina měst se nechová asociálně,ač i nájemné v obecních bytech je deregulováno. Města mají vliv na chování majitelů ubytoven. Jsou výjimky,ačkoliv neblahé: Kladno. Asi není náhoda,že dlouholetý primátor Kladna neuspěl ve "vysoké" politice: nezískal si důvěru voličů.