POHOŘÍ ČERNOTA

Od devadesátých let se v USA i Evropě více jaderných elektráren odstavilo,než připojilo,je známo. Jaderná (=atomová) energetika v EU (i USA) stagnuje. A nikoli že by byla velmi nebezpečná lidem a přírodě,ale i protože největší „mozky“ se věnují vývinu a prodeji přetechnizovaných technologií. Také průmyslové podniky,včetně mamutích automobilek,se nespojují do konsorcií,které by kofinancovaly jaderné zdroje,přestože jsou „žrouty“ energií (spoléhají na státy). Světoví boháči neinvestují do jaderné energetiky,ale s velkým aplausem bulvárních i seriózních médií vyhazují kapitál do projektů na dobytí Měsíce,Marsu a kdovíjaké další pusté planetky (hvězdy). Přitom i znovuobnovený průzkum "mrtvé" Luny ukazuje,že bez jaderné energetiky lidstvo nevyrobí nejen dostatek upotřebitelného vodíku - coby energetický nosič do megadýzlových motorů (kontejnerových lodí) -,ale ani potřebné plutonium do supravýkonných (galaktických) baterií.

Též nemalý vliv na stagnaci atomové energetiky v euroatlantickém světě má podesítky let striktní omezování až pustošení jaderného výzkumu v Íránu. V roce 2011 Írán dokončil (v Búšehru) s ROSATOMem výstavbu prvního lehkovodního reaktoru (původně od německého SIEMENSu). Írán,který započal s jaderným programem ještě v době partnerství s USA (Atomy pro mír),i když je a byl ropná mocnost,se ocitl pod drtivým tlakem kumulovaných sankcí. Stát Izrael,který se nepřipojil - narozdíl od Íránu - ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní,sice nebyl vystaven šílenému útoku nukleárních zbraní,ale sám se vývoji jaderné energetiky nevěnuje a nadále důsledně ničí íránský jaderný výzkum. Nedbá se na racionální prohlášení představitelů Íránu,že neusiluje - po velice kruté válce se sousedním Irákem - o (odstrašující) jaderné zbraně,protože jsou nábožensky nepřijatelné (harám). V běhu dějin arabská (orientální) civilizace předvedla,že není intelektuálně podřadná,aby lidstvo neobohatila třeba v jaderné energetice.

Na špici jaderné energetiky zůstává Rusko. A nezaostává další velký soupeř EU i USA: zdatně merkantilní Čína. Přitom již v roce 1977 světoznámý ruský disident - nositel Nobelovy ceny - A.Sacharov varoval země západní Evropy,že nebudou skutečně demokratické a svobodné,pokud nebudou budovat svou jadernou energetiku !! Přesto se v EU elektrická energie vyrábí - hlavně v Německu - z „levného“ (ruského) zemního plynu (nemluvě o zatracovaném uhlí),čímž se atomová energetika jeví nadbytečná. Atomofobie v (západní) Evropě nepolevuje...

Před bojkotem jaderné energetiky v 21.století varuje - v knížce Novacén (z roku 2019) - věhlasný vědec James Lovelock:

Už přes čtyřicet let se snažím kolegy přesvědčovat,že ve srovnání se spalováním fosilních paliv jsou rizika spjatá s výrobou energie z transuranů vlastně bezvýznamná...Rád bych věřil,že mladá generace najde dost elánu a jasné mysli,aby se tohoto úkolu zhostila a bezpečnou energii nám zajistila,ale mám pochyby,zda ji k tomu vůbec pustíme...Musím vydržet,dokud lidé nepochopí,že při současném kurzu míříme vstříc katastrofě...Možná jsme jedinými představiteli vyšší inteligence v celém vesmíru,ale budeme-li dál odmítat jadernou energii,pacháme hromadnou sebevraždu...

Žel apely na realističtější mínění o jádru – vzhledem k našemu každodennímu zápasu o přežití v nehostinném vesmíru,za vzácnosti planetárních zdrojů ke spokojenému životu všech bytostí - snadno „vyšumějí“ v prostředí široké svobody slova.

Pesimismus k restartu (štěpné) jaderné energetiky v atomofobním ovzduší západní Evropy vyložil Sir Matt Ridley přesvědčivě v knize (z roku 2020) - Jak fungují inovace (strany 30-33):

Bez ohledu na měřítko bylo 20.století svědkem vzniku pouze jednoho inovačního zdroj energie: energie jaderné...Z hlediska energetické hustoty nemá jádro sobě rovného...Vývoj civilního využití jaderné energie byl triumfem aplikované vědy...Přesto je dnes jaderná energetika na ústupu a její elektrický výkon se snižuje,protože staré elektrárny se zavírají rychleji,než se nové stačí otevírat. Sledujeme obrázek inovace,jejíž čas pominul,či technologie,která se zastavila. Není to kvůli nedostatku nápadů,ale...kvůli nedostatku příležitostí k experimentům. Příběh jaderné energie je varovným příkladem toho,jak inovace skomírá,ba dokonce upadá,pokud se nemůže vyvíjet. Problémem je nákladová inflace. Náklady spojené s jadernými elektrárnami desítky let bez přestání rostly,a to zejména kvůli zvyšujícím se obavám ohledně bezpečnosti. Jaderná energetika navíc zůstala téměř zcela odříznuta od jediného lidského procesu,který náklady spolehlivě snižuje: pokusu a omylu. Protože chyby mohou mít...katastrofální následky a protože pokusy jsou enormně drahé,nemůže se jaderná energetika k metodě pokusu a omylu vrátit...Technologie,které vlády vnucují světu předtím,než jsou doopravdy připravené,navíc občas selžou tam,kde by třeba jinak obstály,kdyby se jim umožnil trošku pomalejší vývoj...Člověk se nemůže zbavit představy,že kdyby se jaderné energie vyvíjela méně uspěchaně a méně jako vedlejší produkt vojenských aktivit,možná by si vedla lépe.

...nevypadá pravděpodobně,že by se podařilo naplnit proslulý slib učiněný v 60.letech,že jaderné energie jednoho dne bude „příliš levná,než aby stálo za to měřit její spotřebu“. Problém spočívá jednoduše v tom,že jaderné energie je technologie nevhodná pro ten vůbec nejvýznamnější z inovačních postupů: učení se praxí. Jelikož je každá jaderná elektrárna velká a drahá,ukázalo se,že nepůjde snižovat náklady pomocí experimentů. Z důvodu obrovské regulační houštiny...je nemožná i změna designu po zahájení konstrukce...S tímto přístupem nelze srazit náklady a zvýšit výkon u žádné technologie...Dodatečné bezpečnostní požadavky jadernou energii jednoduše změnily z velmi,velmi bezpečného systému na velmi,velmi velmi bezpečný systém. Nebo ji možná učinily méně bezpečnou. Podívejme se na katastrofu ve Fukušimě...Jednalo se o starý reaktor,který by byl odstavený...Kvůli potlačování expanze jaderné energetiky a její inovace způsobenému nákladnou a nadměrnou regulací zůstala Fukušima otevřená i po „datu spotřeby“,což snížilo bezpečnost...Když se rozjela spirála regulací,začaly se dokonce do projektů přidávat prvky předjímající změny pravidel,k nimž někdy ani nedošlo. Rozhodující bylo,že regulatorní prostředí přimělo stavitele jaderných elektráren upustit od praxe řešit nečekané problémy inovacemi prováděnými na místě,ze strachu,že by to vedlo k regulačnímu restartu,což by dále zvyšovalo náklady.

Řešením by evidentně bylo přetvořit jadernou energetiku v modulární systém s malými reaktory,jež se budou produkovat ve velkém na výrobních linkách...problém je,že...neexistuje žádný způsob,jak to urychlit,snad jen minimálně,takže náklady na certifikaci dopadají na malý reaktor tvrději.

V knize - pod názvem Falešný poplach - Bjørn Lomborg též ozřejmuje,proč se zdražuje (a prodlužuje) výstavba jaderných elektráren: nekonstruují se standardizované jaderné bloky. Dokud elektřina do „mobilů“ teče - a nemrzneme (nedusíme se horkem) v bytech,možno bojkotovat atomovou energetiku beze hrozby státního převratu v některé zemi (EU).

Ideologii severoatlantických atomofobů nerozhodí vývody někdejšího prozeleného aktivisty M.Shellenbergera: Pro planetu Zemi jaderná (=atomová) energetika je - oproti takzvaným obnovitelným energiím - nejbezpečnějším,nejlevnějším a dosti spolehlivým způsobem výroby elektřiny i tepla. Atomofobové se mohou vysmívat patetičtějšímu vyznání v Epilogu knihy APOKALYPSA NEBUDE (psána v roce 2020): jaderná energie je nesmrtelná. Nevykolejí atomofobní eurokraty střízlivá prognóza,že dnešní jaderné elektrárny mohou fungovat při dobré údržbě i 100let. Nevyděsí „Brusel“ to,že autor oné knihy - s podtitulem Proč nám škodí ekologický aktivismus - připomíná čtenářům,že jaderné reaktory neprodukují toliko elektřinu. Potenciál teplárenství u jaderné energetiky je již důsledně tabuizován...

M.Shellenberger podotkl v čtivé knize i to,že vodík lze produkovat v jaderné elektrárně,však v EU (v čele s Německem) připouští jeho využívání v energetice,jen pokud se bude dovážet (levně) z neunijní Ukrajiny. Američan Shellenberger se možná octl na indexu „kacířů“,pokud nabourává i ekonomistické argumenty proti jaderné energii,jež si atomofobové osvojili (strany 182-): Je pravda,že nové jaderné elektrárny se budují se zpožděním a překračují náklady,ale to je u velkých stavebních projektů běžné...Vzhledem k tomu,že provoz jaderné elektrárny je relativně levný,význam překročení nákladů s postupem času klesá. Zejména pak při současném prodlužování životnosti jaderných elektráren ze 40let na 80...

Vůbec se atomofobové ve světě nemusí zpěčovat vědeckému zjištění,že nejspolehlivějšími generátory elektřiny jsou velké jaderné reaktory (Vaclav Smil: Jak svět doopravdy funguje),protože samy atomofilní experti vykalkulovali,že se na ně „dotační ekonomika“ nejen EU nezmohne. V převážně atomofobní (západní) Evropě se atomofilové stávají tolerovanou menšinou. V sedmdesátých letech (nomenklaturní) kádry v Československu musely odpřisáhnout Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti (po XIII.sjezdu KSČ) - eurokraté jsou testováni v pravověrnosti Poučením z kapitálově-inovačně neblahého rozvoje atomu (po i před havárií ve Fukušimě). Není se co divit,že Rusko s Čínou pohlíží na Evropu jako na „skanzen“...