Barbarská praxe v Česku u zákonů (nej)vyšší právní síly
Článek 9-1 ÚSTAVY ČR vyjadřuje: ÚSTAVA může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Český Parlament jednoznačnou dikci základního zákona anuluje,pokud přijímá zákony,které základní zákon nemění,ani nedoplňují. Takovým zákonem je i ten vyhlášený před 24lety - pod názvem O bezpečnosti ČR (110/1998 Sbírky zákonů): předpis o třinácti článcích,které nelze (pro jejich číslování) včlenit do ÚSTAVY. Jde o významný zákon,pokud definuje Stav ohrožení státu i Nouzový stav,avšak ÚSTAVU nedoplňuje ani nemění,nýbrž dubluje ! Mnozí poslanci a senátoři asi opovrhují názorem,že ústavní zákony jsou takříkajíc dodatky ÚSTAVY,protože konstituce není neměnný dokument. Referendum o vstupu do EU bylo vyhlášeno také předpisem "pro jedno použití" (515/2002). K uzákonění přímé volby hlavy státu došlo předjímaným způsobem (71/2012 Sb.),sice změna ÚSTAVY je až příliš podrobná (Ćlánky 56-58 -- na Slovensku postačuje necelý jeden Článek 101). Dále zákonně bylo přijato Parlamentem: omezení imunity (98/2013 Sb.),rozšíření rozpustitelnosti Poslanecké sněmovny (319/2009),akceptace mezinárodních smluv (395/2001),nová definice úlohy ČNB (448/2001). Naproti tomu kraje byly „obnoveny“ kvaziústavním předpisem (347/1997 Sb.)...byl sice realizován Článek 100-3 ÚSTAVY,ale i okatě nesmyslným způsobem: další článek (103) je stále „prázdný“ !!!! Takového ústavního barbarství se na Slovensku,s nímž nás pojí historie,nedopouští. Slováci se pouští i do velkých ústavních novel (naposledy: Ústavný zákon 422/2020 Zb.z.) - a samozřejmě legislativně správně .
Vlastně právní učenci v Česku ubohý přístup k základnímu zákonu republiky dodnes učí...Cituje se z kanonické učebnice ÚSTAVNÍ SYSTÉM ČR (6.vydání): v konkrétním případě může být diskusní,zdali daný ústavní zákon ústavu doplňuje,či mění,nebo zdali stojí samostatně vedle ní...Ústava...nedůsledně rozlišuje kategorie ústavní zákon a zákon...i ústavní zákon je zákonem...Jde o trapný výklad,poněvadž polopatě řečeno: ústavní zákon je právě zákonem,který ústavu doplňuje,neb mění - žádný jiný účel ústavní zákon nemá. “Komunita” českých ústavních právníků se samolibě ohání svým “předporozuměním” Ústavě,ale přitom jeden z nich (Profesor Gerloch) barbarsky dává najevo,že by ÚSTAVA měla explicitně definovat rozdíl mezi ústavním zákonem a ne-ústavním zákonem,ač je zřejmý implicitně z dikce samé ÚSTAVY.
Trio autorů oné učebnice trapný výklad kumuluje i hrubě nesmyslným rozborem,vztahujícím se právě k zákonu O bezpečnosti ČR (strany 78-79):
...byla často kladena otázka.zda má mít ústavní úprava bezpečnosti ČR podobu přímé novely Ústavy ČR,nebo samostatného ústavního zákona nebo podobu dodatku Ústavy ČR,jako kompromisu...zvítězila varianta samostatného ústavního zákona i přes výhradu,že není zcela vyjasněn jeho vztah k Ústavě ČR. Účelem...je doplnit tak ústavní pořádek...ústavní zákon...působí vedle Ústavy ČR…Nejde o přímou novelizaci ústavy,protože se jedná o rozsáhlou specifickou ústavněprávní úpravu,a ústavní zákon,kterým by se ústava přímo měnila a doplňovala,by narušil i její proporcionalitu. Potřebné změny by se dotkly více než deseti článků.
Nehledě na sáhodlouhou úvahu o zevšeobecňujícím pojmu bezpečnost ještě trio učenců vyvozuje: zákon O bezpečnosti ČR je třeba považovat za lex specialis k Ústavě a LZPS (strana 75). Aleš Gerloch a Jiří Hřebejk - dva z autorů učebnice,kteří jinak v médiích dokážou dosti obstojně osvětlit lecjakou otázku,nevyložili,jak by ústavní dodatek mohl být kompromisem,když pojem dodatek ÚSTAVA nezahrnuje. Učebnice je projevem právnického barbarství: některé pojmy ÚSTAVY se problematizují – jiné sofistikovaně fabulují. Hlavně JUDr.Gerloch zneužívá své prestiže i vágních pasáží české ÚSTAVY: coby advokát zastupuje před Ústavním soudem,když dojde právě ke sporu o slovíčka.
Ústavní zákon,schvalovaný 3/5 většinou,je sice něco „extrovního“ v legislativní práci,ale jako její produkt je vždy přímou novelou základního zákona republiky: jinak se ÚSTAVA novelizovat nedá. Články ústavního zákona se vyhlášením stávají (neoddělitelnou) součástí ÚSTAVY: ústavní zákon nezmizí,ani nemá nějakou „samostatnou existenci“. Jako se „obyčejný“ zákon mění či doplňuje novelizací zákona (novela „přepisuje“ novelizované,ale zákon je jeden - kupříkladu novináři oblíbená Stošestka),tak se obdobně má činit u ÚSTAVY. Je jistě matoucí dikce kupříkladu Článku 11 ÚSTAVY: Území ČR tvoří nedílný celek,jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem...Nu ÚSTAVA spíše předvídá,že ke změně dojde ústavodárnou (3/5) většinou,poněvadž součástí Ústavy není linie státních hranic ČR.
Lze mít zato,že čeští zákon(ústav)odárci i právníci se sveřepě vzpírají výkladu Ústavního soudu (Nález Pl.ÚS 27/2009 - oddíl VI./a): Ani ústavodárce nesmí prohlásit za ústavní zákon normu,která charakter zákona,natož ústavního,postrádá. V roce 2009 si totiž poslanci opět zkrátili své mandáty („jednorázovým“) kvaziústavním zákonem. Nesčetní politici a právníci odmítají uznat,že zákon není charakteru ústavního,i když se tak nazval a byl přijat 3/5 většinou. Lze nebýt nekritický k odůvodnění onoho Nálezu,a i k tomu,jak se dostal na pořad jednání ÚS ČR (poslanec přeběhlík Melčák,zastupovaný advokátem Kalvodou),ale legislativní práce má dbát základního zákona republiky. Nu vzpírání se onomu výkladu Ústavního soudu je patrné z téže citované učebnice,pokud se nosné i stěžejní odůvodnění onoho Nálezu necituje,ale polemizuje se s ním planě (ÚS ČR prý neaplikoval “princip proporcionality”).
Praxe českého právnického stavu je po třiceti letech od přijetí novodobé ÚSTAVY barbarským spiklenectvím…To se týká třeba i předlohy celostátního referenda od strany SPD (Sněmovní tisk 8),pokud předstírá návrh ústavního zákona (pouze druhá část předlohy má za cíl novelizaci ÚSTAVY). Na Slovensku nejenže celostátní referendum je uzákoněno,ale i samozřejmě vtěleno do Ústavy (Články 93-100). V Česku tomu nebrání „dočasný“ Článek 2-2,poněvadž vůlí ústavodárce by došlo k jeho „přepsání“...