Barbarské zaplevelování zákonů
Nynější „revize“ valorizace penzí - vložení § 67ca do Zákona o důchodovém pojištění - ilustruje barbarství českého Parlamentu i vládních právníků. § 67 zákona - s titulkem ZVYŠOVÁNÍ DŮCHODŮ - vyjadřuje „valorizační mechanismus“,ale do beztak „tlustého“ zákona bylo vloženo další dočasné opatření (dříve: § 67b,§ 67c). Předpoklady i „algoritmus“ valorizace penzí by měl být součástí jiného zákona: například pod názvem Zákon o zvyšování sociálních dávek. Ano - za poslední takzvané Legislativní nouze schválený vládní návrh (Sněmovní tisk 392) je ryze jednorázovým (mimořádným) opatřením. § 67ca „penzijního“ zákona jej novelizuje jenom naoko (předpis 71/23 Sb.),čímž se zákon zapleveluje. To co by mohlo být předmětem vládního Nařízení neb ministerské Vyhlášky se začleňuje do zákona,který má sloužit desetiletí (i nenarozeným generacím)...jednou bychom mohly mít třebas § 67cdco...
Česká Ústava žel výraz opatření obsahuje toliko v jediném Článku (33): Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny,přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech,které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu,volebního zákona a mezinárodních smluv...Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda...Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna,pozbývá další platnosti. Ústava barbarskou normotvorbu determinuje,nelze nemít zato. Přestože je Ústava vágní,tak nezapovídá,aby i Poslanecká sněmovna směla schvalovat vládní opatření,ať už budou nést jakýkoliv přívlastek,nesnesou-li odkladu. Tak jako „senátní“ opatření musí legalizovat Poslanecká sněmovna,tak by vládní Nařízení mohla schvalovat táž parlamentní dolní komora. Kdyby sněmovna směla Vládou přijatá opatření jen rušit,tak by se nemusela vyhlašovat takzvaná Legislativní nouze,ale i by nehrozilo prodlení. Nižší valorizace penzí není vypsáním nových (vyšších) daní,ale naopak relativním snížením státních výdajů,tudíž není zapotřebí,aby Vláda musela obdržet souhlas Parlamentu předem. Praxe nutnosti prohlasovávání každé prkotiny Parlamentem je též neudržitelná. Zákon z roku 1995 je živelně zaplevelován,jenom protože se čeští právníci za 30let nedohodli na přehlednějším způsobu schvalování (a vyhlašování) vlád(legislativ)ních opatření.
Parametrické změny každého zákona,natož dočasné,by měly být schvalovány a vyhlašovány jinak,než se dosud činí: naposledy například Zákon o státní sociální podpoře (456/2022 Sb.). Jenže v Česku se lpí na rigidním dělení právních předpisů mezi zákonné a podzákonné,přičemž k zákonům se řadí i veškeré novely a novelky novel (nejnověji 19/2023 Sb.: ČÁST TŘETÍ). Opatření se tak „navlékají“ na bobtnající paragrafy (§ 67ca Zákona o důchodovém pojištění není výjimkou),ale dokonce bývají „strkány“ do takzvaných přechodných ustanovení,jak se stalo u takzvaného Milostivého léta. Ani v úvodních slovech 25.bodu novely Exekučního řádu (286/2021 Sb.- Čl. IV) není (snadno) rozpoznatelné,že bylo vyhlášeno zrovna Milostivé léto. Najít opatření ve změti paragrafů,částí,článků a bodů,je obtížné. Veřejnoprávní média sice mají informovat o platné legislativě,ale o číslech zákonů,natož číslech paragrafů a odstavců,referují málokdy. Parlament nutí adresáty zákona,aby místo jednoho zákona četly souběžně minimálně tři (současnou novelu,předchozí novelu,původní zákon),poněvadž jinak nelze porozumět jednotlivým ustanovením. Nu proč se Parlament uchyluje jednou k přechodným ustanovením,jindy k začleňování kumulovaných paragrafů,někdy k „novému“ zákonu (druhé Milostivé léto: 214/2022 Sb.) není zřejmé. Zákony mnohokrát novelizované jistě smějí být nahrazeny novými,jako se to stalo u toho s názvem Zákon o Sbírce zákonů (a mezinárodních smluv) nejednou: 222/2016 Sb.,309/1999 Sb.,545/1992 Sb. Také k tomu došlo kupříkladu u Zákona o odpadech: 541/2020 Sb.,185/2001 Sb. Legislativní práce poslanců a senátorů je nepředvídatelná i v jednom volebním období,tudíž české zákonodárství je barbarské. V právním státě,jímž Česko má být,se Parlament stal společenstvím s ručením omezeným.
Netoliko jednorázová opatření,ale i krizová (mimořádná) opatření,by měla být přijímána a vyhlašována docela jiným způsobem...Za pandemie viru schválený „pandemický“ zákon (94/2021 Sb.,39/2022 Sb.) je spíše novelizací Zákona o ochraně veřejného zdraví (původní předpis 258/2000 Sb.),než čitelným krizovým zákonem. Vyhlašování samotných pandemických opatření,a především jejich změn,resp.“derogací“,bylo ostudné,je-li zaměnitelné číslo předpisu (nařízení) s číslem vládního usnesení. 30leté soustavné barbarství českých právníků se samozřejmě promítá do schvalovaných opatření v energetice. Energetický zákon,jenž je podobně obsáhlý jako Zákon o důchodovém pojištění,nabobtnává do neúnosné podoby (naposledy novela 19/2023 Sb.). Prvotně protože v jednom předpisu jsou sloučeny (detailní) pravidla podnikání v energetickém odvětví,s úkoly státní správy i s právy (konečných) spotřebitelů energií. A ještě je Energetický zákon dublován Zákonem o hospodaření energií i Zákonem o podporovaných zdrojích energie,nehledě na nařízení a ministerské vyhlášky. Energeticko-ekonomickou krizi Parlament legislativně řeší tak,že zapleveluje všechny tři zákony různými opatřeními (například: 232/2022,287/2022,19/2023 Sb.),včetně takových jako ryze dočasné zastropování cen neb vyměření odvodů z neočekávaných zisků (298/2022,365/2022 Sb.). A opět jsou Nařízení vlády obratem měněna nečitelným způsobem (například: 463/2022,5/2023 Sb.). Konání českého Parlamentu a vládních úředníků (právníků na legislativních odborech) už je doslova šílené.