Legislativní choroba formující české soudnictví: slovíčko MŮŽE
Procesní předpisy začasté stanovují jistý postup,ale z téhož ustanovení plyne široká alternativa rozhodování,ba i opak (např. Hlava třetí Občanského soudního řádu: §§ 142-150),jež ve výsledku znamená prostředek libovůle soudců. Ne náhodou jsou (palmární) „spory“ o náklady řízení časté a kumulované,že se musí měnit zákony (naposledy 296/17 Sb.),aby se jim zamezilo !!!!!! Jsou-li tázáni soudci na neduhy zákonodárství,tak zdůrazňují přebujelost i nesrozumitelnost zákonů a svou povinnost skoro každé rozhodnutí podrobně zdůvodňovat. Místopředseda Nejvyššího soudu v jedné rozhlasové relaci ujišťoval posluchače,že soudce ví velmi rychle,jak rozhodne,ale vypracovat zdůvodňující elaborát je nesmírně časově náročné. Samozřejmě nelze přitakávat soudcům,že by se nemohli vyznat v nespočtu ročně vyhlašovaných zákonů,vyhlášek a nařízení,když mají k dispozici rozsáhlý soudní aparát a znát zákon je principem soudcovské profese. I vzhledem k vysokému platovému ohodnocení soudci mají finanční prostředky na sledování a vyhodnocování legislativy. Ohromná potíž je však v tom,že soudci si osvojili nezměrnou libovůli v rozhodování. Marně Ústavní soud dvacet let naléhá na soudce (např. IV.ÚS 3441/11): Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv... Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným... Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení... Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potencionality libovůli umožňují...
Procesní řády mají určovat postup soudu: co soud smí,co soud nesmí,co soud má provést – co je mu dovoleno zákonodárcem. Soudní řády však zhusta zahrnují výraz může. Děs to probouzí,nikoli úlevu,že soud(ce) může. V přímém přenosu České televize (15.prosince 2017) dokonce vrcholný soudce,profesor a ústavní právník, nevysvětlili veřejnosti slovo může v článku 35 Ústavy (Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže...). Prý by nám to měli ozřejmit tvůrci Ústavy: co nám chtěl básník říci !!! Elitní právníci možná netuší,kde všude se v textu základního zákona onen výraz vyskytuje. Nejde vůbec o bezvýznamnou otázku,když slovíčkem může jsou posety i soudní řády !!! Procesní řády lze totiž přirovnat k pravidlům sportovní hry,třeba kopané (rozhodčí jako soudce),ale i k pravidlům silničního provozu (dopravní značky a dopravní policisté jako arbitři),tedy pravidla musí být čitelná a nevíceznačná. Soudní řád by soudcům neměl dávat možnost lavírovat. Soudci nehájí zájmy některé skupiny, neuzavírají kompromisy,nedělají politiku,ale většinou soudí (spory). Ústava výslovně mimojiné vyjadřuje (Články 90,95),že soudci jsou při rozhodování vázáni zákony a mají postupovat dle zákona. Veškerou státní moc lze uplatňovat jen v případech,v mezích a způsoby,které stanoví zákon,což se výslovně týká i soudců. Soudci mají nárok na libovůli jen v soukromém (občanském) životě,a i tak omezenou,aby si uchovali ctihodnost a neohrožovali důvěru v soudnictví. Avšak ve slovíčku může se libovůle soudcům hmatatelně konkretizuje. Ústavní soud přitom vykládá: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota a pod tímto zorným úhlem musí být posuzován i obsah normativních právních aktů včetně prováděcích předpisů. Nejasné a neurčité konstrukce v právních předpisech představují též porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Žel Ústavní soud abdikoval na svou funkci státního orgánu ochrany ústavnosti a zákony (věty) s čarovným slovíčkem může neruší,ani nekritizuje.
Ústavní soud opakovaně vyslovil,že soudce se nemusí držet doslovného textu zákona. Výklad ÚS ČR se ale vztahuje na interpretaci neprocesního práva,nikoli na právní předpisy,na nichž činnost soudů stojí. Soudci mají v oblibě vytrhávání větiček ze zákonů i judikátů,tudíž odůvodnění několika nálezů ÚS ČR podporuje fantastickou doktrínu. Slovo může má prý fakultativní povahu zatímco slovo „musí„ má charakter obligatorní. Oba výrazy se nemají zaměňovat,se advokáti,ale i soudní úředníci a soudci, učí už na právnických fakultách. „Nárok“ na přiznání práva soudem či návrh postupu soudu "není automaticky dán". Distinkce je prý nezpochybnitelná,bez ohledu na jakýkoli v komentář, jakéhokoliv autora, neboť výklad zákona přísluší pouze soudu. Česko(slovenští) právníci technické pojmy pro míru vůle smluvních stran zanesli do procesního práva právního státu a některá odůvodnění ústavních soudců jim teorii i praxi podporují. A i nová generace advokátů se právě výkladem obecných soudů spokojuje a svým klientům fráze opakují. Bez ohledu nato,že soudy jsou připomínkovým místem zákonů,tudíž předsedové soudů (a soudci skrze soudcovské rady) mohou upozorňovat na vágnost některého procesního předpisu a vláda by měla zjednat nápravu,nikoli soudci nahrazovat vágní textaci pod rouško nezbytného výkladu. Je samozřejmě tristní,že výklad slova může Ústavní soud za 25 let ani jednou neprovedl,proto právní konstrukce soudů jsou povahy ad absurdum. Ústavní soudci dlouhodobě neuvažují,že se narušuje rovnost účastníků řízení před zákonem,když soudce nejen může (má,smí - z vůle zákonodárce),ale i je zmocněn moci na mnoho variantních způsobů. Ústavní soud asi usuzuje,že by ohrozil nezávislost soudců,když by procesní řády byly direktivní. Slovo může není břitké,takže málokoho nutí,málokoho urazí,málokomu křivdí,jak se asi patří na text Ústavy. V soudních řádech však výraz nemá své místo,protože bortí princip spravedlnosti,že má konat slepě..
Český právní řád je slovem může zaplevelen. V důsledku neprozíravosti nejedné generace ústavních soudců se nejméně polovina judikatury ÚS ČR věnuje vytýkání arogance odvolacím a dovolacím soudcům,pokud ignorují vznesené námitky v opravném prostředku,ba i tvrzení v žalobě. Ústavní soud dvacet let napomíná soudce,aby nebyli arogantní. A pokud soudci právě výrazu může nedávají význam – soud smí či soud má -,ale právě si přisuzují libovůli,tak rozhodovací činnost ÚS přichází vniveč. Českým právníkům výraz může prostě spadl z nebe,když nevypadl z komunistické legislativy,ale nikoli bolestně na hlavu,ale potěšeně do klína,se domnívají. Skoro každý advokát ví,že by jeho profesní kariéra mohla vyústit v soudcovské působení neb činnost státního zástupce,tak přece nástroj libovůle nevyhodíme. A soudci se nemusí vzdávat názoru,že mohou,nikoli smějí a mají jménem státu rozhodovat (postupovat). Tak být úspěšný s námitkou libovůle rozhodování soudu,když výraz může ji výslovně ospravedlňuje,je téměř výhrou v loterii,až to delegitimizuje právní stát. ÚS ČR na rozdíl od některých „obecných soudů“ nevykládá,že účastníci řízení nesmí polemizovat s rozhodnutím soudu,ale kontrast mezi odůvodněním rozhodnutí a zdůvodněním opravného prostředku soud posuzuje na návrh výjimečně,jinak by ztratil svou „provozuschopnost“. Ústavní soud,který je v důsledku systemizované libovůle soudců přetížený, ještě ústavní stížnosti musí házet do koše: odmítat je jako „zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud zase odmítá dovolání pro nepřípustnost,aby si ušetřil práci se zvyšujícím nápadem. Nejvyšší správní soud polemické kasační stížnosti nemusí odmítat pro nepřípustnost: "uondá" stěžovatele soudním poplatkem a zastavením přezkumu,pokud ji neodmítne pro nezastoupení stěžovatele advokátem. Jako bumerang se stereotypní (diskreční) nedbalost soudců vrací Ústavnímu soudu. Začarovaný kruh soudnictví je tu s námi léta. Na počátku bylo magické slovo: MŮŽE.