POHOŘÍ ČERNOTA

Zbyněk Frolík - viceprezident Svazu průmyslu a dopravy, majitel společnosti Linet - nedávno pronesl: Máme v podstatě plnou zaměstnanost. Lidé, co dnes nepracují, pracovat nechtějí nebo z objektivních důvodů nemohou. Ani revoluce 4.0 nebude hned, i když se robotizace dnes vyplatí i menším a středním podnikům. Ale výrobců robotů je omezený počet a zakázek mají dnes na dva roky dopředu. Další představitel onoho svazu (Rafaj) v České televizi připomněl (15.října 2017),že v počtu evidovaných nezaměstnaných je těch práce opravdu schopných velmi malý podíl. Některé strany v poslední volební kampani slibovaly voličům,že se zasadí,aby sociální dávky nečerpaly nepřizpůsobiví nemakačenkové. Protestní (nevládní) strany mají v politickém programu odebrání ekonomických pobídek zahraničním i domácím megakorporacím.

          Politické subjekty ANO 2011 a SPD nakonec získaly nejvyšší voličskou podporu mezi dělníky a penzisty. Strana KDU-ČSL, s volebním programem nižších daní od rodičů s více dětmi, skoro ve volbách propadla,navzdory předvolebním průzkumům. Statistická data potvrzují,že průmyslník Frolík je v obraze: úroveň nezaměstnanosti je na takové přirozené výši,aby práce nebyla nucená,poněvadž to základní zákon zakazuje (článek 9 Listiny základních práv a svobod). Nelze nemít zato,že zaostření volební debaty na nezodpovědné nemakačenky nabylo povahy extrémního populismu,když lidí,co nechtějí pracovat,bylo a je pomálu: na úrovni statistické odchylky. Přitom jeden platný zákon přikazuje veřejnou službu některým nezaměstnaným,ale není dostatek práce,v nichž by ji vykonávali,tudíž nemakačenkem se člověk stane bez přičinění či vlastní nezodpovědnosti. A jsou-li mezi námi workholici,kteří takovým životním nasazením narušují vztahy v rodině i na pracovišti,ba nepřímo berou příležitosti jiným,tak je přirozené,že se ve všech vyspělých civilizacích vyskytují osoby,spíše než skupiny osob,které „nechtějí pracovat“. Svět je založen na rovnováze,tedy jeho vůle ke stabilitě ovlivňuje i strukturu a děje v lidské společnosti. Vědci nás i učí,že v přírodním světě parazité jsou nepostradatelnou součástí ekosystémů. Náš lidský svět je soužitím příživníků,workholiků,normálně pracujících,líně pracujících,malých firem i holdingů budovaných do rozměrů státu. Přírodní mechanismy udržují stabilitu lidského i nelidského systému: svět je podivuhodnou,leč na první pohled nesrozumitelnou, symbiózou. Planeta ani lidská mysl nesnáší extrémy,takže i letošní volební populismus asi odpovídá lidské povaze a jeho touze po střední (všem rovné) cestě životem.

          Nelze upřít opodstatněnost názoru,že rodiče mají povinnost zajistit živobytí svým dětem i za pomoci nucených prací a služeb ( článek 9-2d LZPS),ač už to zavání "fašistickými" recepty na ozdravení společnosti. Zapomíná se totiž,že nucenými službami a pracemi nesmí být potupena lidská důstojnost ( článek 10-1 LZPS) - a mají být vykonávány v uspokojivých pracovních podmínkách i má náležet spravedlivá odměna ( článek 28 LZPS). Rok 2017 právě přinesl netabuizovatelná svědectví,že i když mnozí pracují za minimální mzdu dobrovolně,tak pracovní podmínky jsou otřesné a beztak vydělané nepokryje náklady na místně obvyklé nájemné,tudíž sociální dávky jsou nezbytností . A Úřad práce smí nutit k práci za minimální mzdu pod hrozbou odnětí minimálního sociálního zabezpečení,takže narůstá mlčenlivý odpor k montovnám a jiným podnikům,často z jednoho holdingu, s otrockým pracovním režimem. U takzvaných nemakačenků lze vysledovat rysy ani ne tak asociální,ale spíše osobité,které jim brání v přístupu na standartní pracovní trh: nesnesou zdlouhavé a stresující dojíždění do zaměstnání,ubíjí je monotónnost každodenního pracovního úkolu,nevydrží osmihodinové pracovní tempo,jsou háklivý na šikanu vedoucích zaměstnanců v továrnách,atd. O workholicích - protivách nevydělávajících - lze prohlásit něco podobného,zdánlivě nelichotivého: trpí osobitými úchylkami,popsatelnými spíše v jazyce psychiatrů. Workoholismus je druhem psychického onemocnění,asi nikoli nízká vůle být zaměstnán. A mezi pracujícími i nepracujícími se vyskytují totožné patologické jevy: gamblerství,alkohol,drogy. Máme Ústavou zaručenou svobodu pracovat a vydělávat málo i hodně,dokonce i vůbec,když to nejde. Rodíme se nahatí,ale umíráme se živností,více či méně úspěšnou v reprodukci.

          Peníze jsou vždy na prvním místě,asi prvně hlásal Karel Marx. Peníze však mají pozitivní dopad v paralelním spojení se štěstím a spokojeností jednotlivců,jinak dříve či později zuří třídní,národnostní, a jiné boje o rovnou distribuci bohatství. Nikdo není povinen být bohatý a živit neblízké osoby. Milionář a miliardář neznamená automaticky přínos pro společnost. Chudobná osoba zase není samosebou přítěží státu. Nadnárodní koncerny už také nebývají vyzdvihovány,protože víc a víc vychází najevo,že neplatí daně státu,ač v něm ziskově působí. Malé a odchylné bývá také stále více tolerováno,když ne ctěno. A není náhodou,že kvete byznys s chudobou: úspěšný byznys nestojí jenom na investicích a spotřebě spíše bohatých. Už rovněž nesdílíme ve vyspělé lidské společnosti slogan - dřít od nevidím do smrti,ale učit se,učit se,učit se, i po padesátce. Svoboda každého jednotlivce je totiž nejcennější společenskou hodnotou,protože společnost bez ponechání svobodné vůle,jež plodí jistou míru chaosu,postrádá zpětnou vazbu a zdegeneruje v odlidštěnou molekulu. Skromnost je možná ještě nevylovenou perlou pro mozaiku ekonomického systému státu,jenž se dosud váže na dlouhodobě neudržitelný růst konzumu domácností a jednotlivců. Nelze tak upírat nepracujícímu právo na pocit životního naplnění. I popírat u "nemakačenka" syndrom vyhoření,vyvolaný dysfunkcemi pracovního a daňového práva .

           Předešlých dvacet let přitom rostl počet lidí vysokoškolsky vzdělaných,z pracovního trhu byly vytěsňovány osoby se základním vzděláním a zájem o vyučení v řemeslech upadal. Teprve po nedávném obnovení hospodářského růstu v Česku se firmy začaly rvát i o lidi bez speciálního vzdělání (postačuje zručnost a ochota pracovat). Třebas instalatér se jako pomeranče za socialismu stal "nedostatkovým zbožím" ještě dřív. Robotizace v ČR je stále na nízké úrovni,poněvadž je nákladná i vyžaduje čas více než delší jednoho volebního období. Zdá se,že jsme se dostaly do stavu,že roboty by měli vyrobit pracující,kteří nejsou na pracovním trhu,a zároveň roboti by měly nahradit pracující,kteří nechtějí trvale žít ze sociálních dávek,protože jde o nedůstojné živoření. V přítomnosti pociťujeme důsledky,že struktura vzdělávání,jež se vyvinula po listopadovém převratu, neodpovídá dlouhodobým přirozeným potřebám společnosti,ale spíše budování elit a struktur zámožnosti,ba jsme se ocitli ve slepé uličce komparativní výhody levné práce. Slepou cestou z nezbytí dodavatelských vztahů vykročily i někteří zaměstnavatelé,protože sahají i po invalidech nejvyššího stupně,aniž by uzpůsobily pracovní podmínky (článek 29 LZPS): zkrácené úvazky normálem,nikoli bonusem; přestávky v práci individuální,nikoli paušální; začátek a konec pracovní doby korespondující s jízdními řády veřejné dopravy; šatny dostupné pracovišti a odpovídající zvláštním potřebám invalidů. Ve spolupráci s pracovním úřadem někteří podnikatelé rozjeli obchod s invalidními důchodci,přičemž stát byznys nejen cele dotuje,ale i nastartování chytrého průmyslu bylo zbržděno. Nemakačenky a s tím spojené mzdy na úrovni chudoby produkuje vágní pracovní trh, meritokratický systém vzdělávání v Česku a panovačné zájmy přebujelých holdingů. Velké korporace vedou nelítostné války o udržení i rozšíření trhů a jimi zaměstnávaná intelektuální i manažerská elita je placena zato,aby lstivě podupávala základní práva a svobody pracujících i nepracujících. Syndrom vyhoření v takové válečné ekonomice postihuje všechny obyvatele,protože ani člověku s nízkým IQ není vzata schopnost poznávat sebe a okolí.

           Dinosauři a jim podobní tvorové v dávnověku ustoupili tvorům s mírami odpovídajícími životnímu prostředí,před příchodem Homo erectus. Vyhynou megaobchodní společnosti,když latentní chudoba,nedostatek životních zdrojů a nerovnost v rozdělování bohatství neodmyslitelně patří k naší planetě ? Anebo obrovské holdingy a jejich aparát se podrobí ústavním omezením jako státy,aby vykypělá nespokojenost s pracovními podmínkami i regulací živností nerozbořila právní stát ?