POHOŘÍ ČERNOTA

Před třemi lety architekt Petr Štěpánek v rozhovoru pro iDNES (https://praha.idnes.cz/rozhovor-s-architektem-petrem-stepankem-fpf-/praha-zpravy.aspx?c=A140512_135450_praha-zpravy_zt) pronesl : Tak trochu jsme zmarnili posledních patnáct let stavebního boomu. Díky stavebním předpisům jsme vlastně stavěli neměstotvorným způsobem. Výsledkem jsou satelitní obce. Ty jsou obrovským problémem, protože lidé, kteří v nich žijí, se samozřejmě neživí sběrem plodů a zemědělstvím, ale jezdí zpátky do Prahy. Tím zahušťují dopravu. Praha je příliš rozplizlá přes své hranice. Má například o půl milionu méně obyvatel než Vídeň, a přitom o dvacet procent větší rozlohu. Ve Vídni jasně vidíme, kde končí a kde začíná. Jiný český architekt přede dvěma roky v magazínu Víkend DNES usuzoval,že mrakodrapům se nevyhneme. Architekt Petr Vorlík si kladl otázky: Proč se i v Česku nestaví výš ? Je to nedostatek odvahy ?! A čtenářům odpověděl: V moderním velkoměstě mrakodrapy mají své místo – jejich poloha a podoba by nicméně neměly být jen projevem drzosti, odvahy a okázalou ukázkou finančních nebo technologických možností, ale spíš výsledkem důkladně diskutovaného záměru a osvícené vize. Architekt Josef Pleskot a historik oboru Zdeněk Lukeš se v rozhovoru na vlnách Českého rozhlasu (pořad PRO A PROTI) letos v únoru shodli,že výškové budovy patří do českých měst: nemusí to zrovna být mrakodrapy. České Budějovice a další města v Česku se však nadále roztahují do polí a luk. Města v nížinách promarňují příležitost růst do výšky. Maximálně čtyřpatrové nadzemní budovy měst jsou v urbánní mase vlastně domečky,jež nevyužívají nedostatkového prostoru. Charakter města vyznačují vysoké domy,nikoli činžáčky a domky. Když ne mrakodrapy (stavba vyšší než 100 metrů nad zemí),tak se mají stavět věžáky. Žijeme v 21.století,tedy městské osídlení musí být koncentrovanější i poskytovat uspokojení všech potřeb obyvatelstva,aby nemuselo migrovat každý víkend. Zmiňované České Budějovice nepostrádají přístup ke kanalizaci,k dostatku vody,elektřiny a dalším energiím,takže výstavbě věžáků infrastruktura nebrání. Naopak město a developeři investují nemalé peníze do budování infrastruktury v satelitech. Přitom už nemůže být (vědeckých) pochyb,že je obtížně udržitelnější sídelní aglomerace,která postrádá svých hranic.

Dodnes doutná spor,zda věžáky patří do stověžaté Prahy. Dilema (roze)stavěných věžáků na Pankrácké planině,která není nejvhodnějším místem pro mrakodrapy,i poněvadž je vystavena silným větrům,ovlivnilo veřejné mínění o mrakodrapech na dlouhá léta dopředu. Jedno špatné rozhodnutí dalo vzniknout negativnímu stereotypu,ač v britském Londýně se staví také (mega)věžáky,i poblíž starých paláců. Pánevní (nepahorkatinové) oblasti jsou však právě pro věžáky vhodné z mnoha pohledů,ale nestaví se ani v parametrech času První republiky. Je-li ve veřejném mínění uhnízděn odpor k bydlení ve výškách či vládne iluze o bydlení (minimálně) s vlastní předzahrádkou,tak věžáky mohou sloužit prvotně ke kancelářskému využití,ale skoro se nestaví ani za tím účelem (viz třeba sídla největších bank v zemi). Citovaný architekt Štěpánek správně vyslovil: kde se nedá bydlet,ani se bavit, tam se má pracovat ! Investory nesdílený princip samozřejmě nebrání tomu,aby třeba advokáti,kteří vykonávají živnost bez společníků a potřebují ke své práci pár metrů čtverečních,nemohli mít kancelář v obytném činžáku. Rovněž tak kupříkladu praktický lékař se svou ordinací. Ale v dnešních obchodních centrech prostorů pro neobchodní živnosti je jako šafránu i nejsou nad nimi byty,ale ani začasté zahrady. Nu v Česku nemáme veřejnou shodu ani v tom,kde cyklistickou dopravu podporovat a rozšiřovat,aby oslabila automobilové tahy i ulehčila infrastruktuře městské hromadné dopravy,tudíž městotvornost pokulhává . Brněnský AZ Tower, se 111 metry nejnovější i nejvyšší budova v Česku,přitom splňuje ekologické požadavky: megabudova jímá teplo i chlad z podzemí a fotovoltaické panely proměňují sluneční záření ve využitelnou energii. Radnice velkých měst,včetně hlavního města,architektům všech specializací málo naslouchají,jak by byli blouznivci. Developeři a realitní magnáti mají prim v rozhodování o stavebních projektech i po 25 letech od sametového převratu. Rozplizlá města jsou toho nechtěným výsledkem. Budoucí generace nebudou slyšet na výmluvu,že výstavbu věžáků brzdili stavební předpisy.

V Česku se linou městy a za městy širokánské (až dálniční) vozovky,ale domy postrádají jim odpovídající proporce. Už vlastně nejde o města,když je charakterizuje připláclost. V USA,v době slavného továrníka Tomáše Bati, rozvoj mrakodrapů nebyl jen spojen s rozmachem moderní průmyslové výroby,ale podmíněn třeba i tím, jak strmě v rozvíjejících se metropolích stoupala cena všech pozemků. Bylo výrazně levnější začít stavět do výšky než do šířky (princip úspor z rozsahu). Podobně jako později v dalších zemích planety. V Česku však tržní pravidla jakoby neplat(ila)í. Prvně se městské byty (v centrech) za účelem zisku předělávaly na (komerční) nebytové prostory. Regulované nájemné v bytech doplňovalo neregulované pseudotržní nájemné a vystěhovávání nepohodlných obyvatel. Po celé republice vyrostly haly a sklady,v nichž zboží se naskladňuje do několika pater,ale patrově je převyšují většinou jen renovované panelové činžáky. Po deregulaci „místně obvyklé“ nájemné navrací byty do centra měst,ale pro lidi s nadprůměrnými příjmy a uživatele Uberu. Majitelé nemovitostí běžně vybírají od nájemců nejen nájemné,ale i náhradu za opotřebení a údržbu („Fond oprav“),takže se platí dvakrát. I (historické) budovy se sice před našima očima většinou nerozpadají,ale září novotou,ale koncentrace pracovních míst v centrech měst vyžaduje vysoce kapacitní přepravní tahy a města tak znovu trpí otráveným ovzduším. A právě když se staví nové činžáky,tak nízké a ještě v nich absentují byty pro sociálně slabé. Praha fakticky sahá až ke Krkonoším a Votici: Středočeský kraj je krajem jen jménem. Střední Čechy svým radiálním uspořádáním i sídlem (v Praze) jsou vlastně součástí Velké(ho kraje) Prahy. Středočeští starostové i krajští radní se bouří,pokud Praha i jen vysloví,že hodlá omezit individuální dopravu do hlavního města. A když město protíná železniční viadukt z 19.století a ještě rozvoji města brání nádraží z téhož věku,tak v jednom městě k přesunu nedojde (Brno),v jiném si potenciální plochu pro nové (kompletní) nádraží nechají zastavět satelitem. Samozřejmě banky (spořitelny) léta nejsou schopny dát odpovídající úrok střadatelům a rozbujelé hypotéky nesměřují do věžáků. Parčíky a zeleň se v městech musí bránit skoro se zbraní v ruce a za městem pro málo pojízdné obyvatele neleží oddechová krajina,ale zase stereotypní scéna kvaziměsta.

Městské a příměstské nemovitosti nejen v Praze by neměly takovou vysokou cenu,kdyby architekti a stavebníci šplhali ve svých plánech výš. Bublina cen nemovitostí možná splaskne,ale příměstské satelity,vnitřní a vnější okruhy,kruhové objezdy a mnohatvárné obchvaty, našim potomkům zůstanou. Neskromným rentiérstvím ovlivněný nemovitostní trh je jakýmsi hazardem s budoucností.