O mobilitě z pohledu (nerovinatého) města nad Malší
Přesedlání z motorového vozítka na jízdní kolo už není takový předěl...jako ještě před 20lety. Neusedáme za volant vehiklu,ale jsme - vzhledem k velké hustotě a kvapnosti denního provozu - nutně (profesionalizujícími se) řidiči. Proto se kolaří (běžně) s velmi silnými světlomety i v ne(z)temn(ěl)ém prostředí !!! Chodci a povaleči - i na úzkých pěšinách - mají vždy uskakovat vozítku,ale i strpět zákonem legalizované (novela 411/2005 Sb. Zákona o provozu na pozemních komunikacích) oslepování reflektory. Není nenormální,že vozítka sviští i chodníky lemující širokánské vozovky,ač (elektro)kola,včetně „koloběžek“,jsou několikanásobně dynamičtější než první (benzínový) automobil. I po „chodnících“ se kolaří stereotypně (nesituačně) napravo.
Místními i regionálními samosprávami (marnotratně) budované cyklo(stezky)trasy nápadně ubírají prostor zeleni. Neakceptují-li soudy vytěsňování cyklodopravy v některých lokalitách,tak se musí kácet vehiklům překážející stromy v krajině. Parčík v kterémkoli městě kolaři degradují,stane-li se legální křižovatkou cyklocest. Zachování vzrostlého stromoví nevyloučí dendrolog,ale rádoby blahosklonné mínění,že se nejlépe zamezí kolizím chodců a cyklistů !!!! Výsadba (jednostranné) aleje u cyklostezky (v místě vykácené oboustranné) nemusí být „výhrou“,došlo-li k osázení na slunci přivrácené straně cesty (koruny budoucích stromů nebudou stínit cestu). A asfaltování povrchů „cyklodálnic“ neděsí,jinak by kolovala petice za upřednostňování šotoliny („kačírku“). V centru města se naproti tomu asfaltový proužek do (velkých) dlažebních kostek nezalije,takže kolaři se v sedlech se sebezapřením natřásají a tamější životní prostředí determinují autostrády.
Cyklostezky se budují i bez rozpočtového přepychu: “přemalováním”. Postačuje opatřit jinými dopravními značkami cyklotrasu. S tím se rokodroku nenápadně diktuje,kudy se s kolem (ne)smí... Někteří cyklisté rozdíl mezi cyklotrasou a cyklostezkou - dokud nenajedou na kořenové “výmoly” - ani nevnímají. Některým cyklostezkám schází "exity"- na rozdíl od ulic a silnic běžně pro auta průjezdných. Vyšší obruby neb schůdky začasté ztěžují cyklojízdu,anebo si cyklista vehikl nechtěně opotřebovává jejich překonáváním. Ulice se také zjednosměrňují,aby se zmnožily parkovací plochy. Cyklista bývá nucen objíždět celý uliční blok,aby se nedopustil dopravního přestupku,za nějž dokonce nelze udělit napomenutí (jen pokutu !),sice se chová nepřirozeně,ale nikoli opravdu nebezpečně. Některé jednosměrky jsou navíc vyměřeny dle pouhé šířky nákladního vozu,takže kolař se zdravým rozumem v „protisměru“ je velice nevítaný vetřelec. Naprotitomu „čumák“ parkujícího auta v jednosměrce není netolerován. Nejsou parkovací místa pro auta i kola,ale za renovace se technokraticky betonují chodníky o (stejných) rozměrech jako před 30-50lety !
Pokud se staveniště dotkne cyklostezky (chodníčku),tak se vždy přeruší provoz - třebas i nějakým plotem,na rozdíl od vozovek. Cyklistická zóna (§ 39a Zákona o provozu na pozemních komunikacích) je v Česku nejspíše raritou. V republice majority držitelů řidičských průkazů (i věkem neplnoletí),to není překvapující…Ulice obcí se sice stávají klidovými zónami (maximálně třicítka),ale do vozovek se (hojně) montují (nekrátké) zpomalovací pruhy po celé šíři vozovky. V technokratickém zápalu se kladou cyklistům další “pasti”: například mimo dopravní špičku,ale i vůbec dopravní ruch,svítící semafory. Řidiči motorových dvoustopých vehiklů tak neumí projet křižovatkou za výpadku semaforů.
Jsme jedním státem Evropské unie,jejíž blahobyt vysoce závisí na daních z motorových paliv,takže automobilovou dopravu zásadně neomezuje. Není možno očekávat,že český Parlament zakáže jakékoli výjimky v maximální rychlosti na (zastavěném) území obcí,ač právě "dálnice" v obcích vtahují motorovou dopravu. Princip plynulosti (motorové) dopravy setrvačně hraje prim,tudíž i vozy MHD překračují dovolenou rychlost,jenom aby dohnaly čas ztracený v zácpě. Řidiči autobusů i robustnějších trolejbusů o to vehementněji troubí na cyklisty jedoucí v okraji širokého "bulváru" - i protože samosprávy nechávají do ulic napasovávat úzké (vyhrazené) buspruhy. «Řidičská obec“ se totiž za 30let neshodla na zvyklosti dávat vždy přednost nejen busu vyjíždějícímu ze zastávky.
Je nemálo automobilistů,kteří nesvedou v klidu předjet kolaře,ale nerozpakují se předjíždět i přes plnou čáru či v zatáčce. Poslední novelizace Zákona o provozu na pozemních komunikacích má zajišťovat zřetelný odstup auta od cyklisty,ale spíše vášněmi prosycené soužití na silnicích zhorší. Je tu vlastně technokraty plněná poptávka po segregaci kolařů od automobilů,ale nelze ji neshledávat za nerealizovatelnou. Každodenní riziko ohrožení vlastního zdraví a majetku i v 21.století digitalizace (a „apky“) totiž nevystrnadí. Cyklista v dospělém věku by měl být odolný jezdit s jinými (motorovými) vehikly po jedné vozovce,kde není přípustná vyšší rychlost než padesátka. Jenže překračování dovolené (adekvátní) rychlosti je největší nešvarem mobility ve veřejném prostoru. Zázrakem je,že alkohol za volantem (řídítky) není tolerovaný. Nu kol(oběžk)aření už právě také není bezmotorové.