POHOŘÍ ČERNOTA

Nejméně dvacet let se šíří judikáty rakovina,že dlužník není vystaven jen takzvanému příslušenství pohledávky (náklady soudního řízení,včetně zastoupení),ale i nekonečnému úročení "jistiny",poplatkům z prodlení,smluvní pokutě,atd. Běžný rozsudek soudu (tzv. exekuční titul) vybavuje věřitele nárokem na budoucí kumulaci vysouzené pohledávky. Desetitisíce věřitelů drží rozsudek s neurčitým výrokem o povinnosti plnění na straně dlužníka. V následné exekuci penále či úroky z prodlení (geometricky) narůstají,přičemž jejich výši určuje věřitel neb exekutor.

V Německu,Rakousku,a dalších zemích,není normální nejen to,že marná exekuce může běžet více jak pět let,ale ani se pohledávka neúročí v době exekuce. Výrok soudu o nároku věřitele je nanejvýše určitý a přisouzené náklady soudního řízení jsou přiměřené. Sankcí za nerespektování autority soudu však není bující přirážka,penále či úroky z úroků,ale nutnost zaplacení dalších nákladů,a to exekučních,dojde-li k vymožení pohledávky.

Dodnes se čeští soudci otrocky drží věty v Občanském zákoníku,že úroky (poplatky) z prodlení náleží věřiteli až do splnění původního závazku. Soudy poplatek z prodlení i úroky z prodlení dokonce hodnotí jako opětující se plnění - podobně jako výživné na dítě !!!! A to ještě nesrozumitelným odkazem na procesní právo (Pl.ÚS 37/2013). Soudcovský stav,jak je navyklý,svůj úsudek zveličuje a přednáší arogantně (kupříkladu 31 Cdo 2160/2012): V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom,že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek,které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím,i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. A usoudí-li pár soudců,že výklad "neštymuje" - dlužníci by byli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku - ,tak raději se v tom důsledněji „nevrtají“,aby se výkladová konstrukce i jejich kariéra nezhroutila. Pohledávky mnohonásobně větší nežli vznesené původní jsou „produkovány“ českými soudy. A ještě tytéž soudy exekutorskům tolerují,že exekuce neprovádí,čímž se staví promlčecí lhůty.

V Česku se takzvaní povinní „házejí do jednoho pytle“: jsou prostě neplatiči,zloději,i když nešlo o peněžní půjčku. Neplnění závazku i přísudku je automaticky bráno coby asociálnost,ač nemožnost plnění a promlčení patří k právním vztahům. Nemožnosti plnění,ačkoliv ji samy soudci svým rozhodováním kumulují od počátku,se pravděpodobně nikdo za 20let před českým soudem nedovolal,však tisíce lidí platí nesplatitelné jiným dluhem. K tomu v Česku donedávna náklady - vzhledem k advokátnímu a exekučnímu tarifu - byly nemravné. Málokdo ví,kolik soudců je zainteresováno na obchodu s chudobou,včetně nemovitostního "trhu",když soudci své příjmy,majetek i střet zájmů mohou tajit. Asi jediné,co soudci prospěšného pro chudobné dlužníky udělali,je to,že se postavili hromadným bagatelním žalobám. Ale nikoli v zájmu dlužníků,ale toliko svém: aby si ušetřili práci.

Bezednost dluhů v Česku se odvíjí od rozlezlé judikatorní rakoviny...