POHOŘÍ ČERNOTA

Ústavní soud ČR v roce 2012 zrušil ustanovení 237-1c Občanského soudního řádu (Pl. ÚS 29/11),se zdůvodněním:

Ze strany Nejvyššího soudu není identifikován obecný účel dovolání a není ani respektován jeho účel dle judikatury Ústavního soudu. Tím dochází k ústavně nepřípustné nerovnosti dovolatelů před právem, resp. před zákonem, jenž by měl být traktován skrze ustálenou interpretací Nejvyššího soudu. Napadené ustanovení je do té míry neurčitou či vágní právní normou, že již nepředstavuje v reálném prostředí, tj. v možnostech obecné justice, předvídatelné právo. Konstrukce dovolání, jak je vyjádřena zrušeným ustanovením,vyžaduje, aby byl proveden věcný přezkum před odmítnutím dovolání pro nepřípustnost. Z ústavních důvodů nelze dovolit, aby byl skrze odmítání dovolání regulován nápad věcí, o nichž má být meritorně rozhodováno samotným Nejvyšším soudem. Okolnost, že zákonodárce svévolně a navzdory judikatuře Ústavního soudu v novele č. 7/2009 Sb. v § 237 odst. 3 o. s. ř. vyloučil možnost přihlížet mimojiné též k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. na tomto závěru nic nemění. Konstrukce napadeného ustanovení neodpovídá institutu certiorari, jak je konstruován v zemi jeho původu. A nepochybně odhlíží od normativního příkazu obsaženého v čl. 4 Ústavy ČR,jenž nelze popřít konstrukcí obsaženou v podústavním právním předpisu (OSŘ). Pravidla o přístupu k vyšším soudním instancím musí být formulována co nejurčitěji,tak aby byla co nejjasněji seznatelná pro jednotlivé osoby. To protože právě pravidla stanovují v jakých hranicích a jakým způsobem se má dotčená osoba domáhat svého práva. Nyní bude na Parlamentu České republiky, aby přijal ústavně konformní právní úpravu institutu dovolání,aby byla zajištěna funkce Nejvyššího soudu spočívající ve sjednocování judikatury obecných soudů, kterou rozhodně nemůže plnit Ústavní soud, jehož funkce (ochrana ústavnosti) je normována v čl. 83 Ústavy a nelze ji obyčejným zákonem či fakticky měnit.

Po zásahu ÚS ČR byla novela OSŘ Nejvyšším soudem prezentována takto:

Mimo zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků civilního soudního řízení je řízení o dovolání jedním ze základních procesních nástrojů Nejvyššího soudu sloužících k plnění jeho zákonem stanovené role jakožto vrcholného soudního orgánu sjednocujícího rozhodnutí obecných soudů. Změnou úpravy dovolacího řízení provedené zákonem č. 404/2012 Sb. od 1. 1. 2013 je posílena.

Nelze nemít zato,že Nejvyšší soud neplní svou funkci dohlížet na zákonnost rozhodování (odvolacích) krajských a vrchních soudů. Nejvyšší soud pouze a jen zajišťuje jednotu rozhodování,a to ledabyle,pokud to byl jeden z důvodů pro odvolání Předsedkyně soudu hlavou státu i důvod zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Dysfunkci Nejvyššího soudu způsobil Parlament a každá česká vláda,pokud naslouchají soudcům a agendu od NS odkloňují. ÚS ČR v onom nálezu jasně vyslovil,že NS musí poskytovat ochranu zaručeným právům a svobodám a nepřehlížet tvrzenou nezákonnost odvolacího přezkumu. Parlament a vlády nedbaly většinového úsudku Ústavního soudu. Pouze bylo vypuštěno ze soudního řádu sousloví zejména tehdy, jinak se přípustnost dovolání skoro nezměnila. Novela soudního řádu zůstala vágní,ale soudci NS ČR si libovali v tom,že jim práce nepřibyla. Nápad k NS se však naopak zvýšil,takže si právě soudci NS poručili další novelizaci (296/17 Sb.). A krátce po přijetí novely Parlamentem Ústavní soud musel vyslovit (věta 3. plenárního Stanoviska 45/16 ze dne 28. 11. 2017) :

Ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

V posledním plenárním stanovisku orgán ochrany ústavnosti rovněž příkladmo vylíčil zlovovolné akty Nejvyššího soudu,jež nejsou výjimečně nesoudné,ale stereotypně nesoudné. Ústavní soud ve svém zájmu - bez debaty s příslušnými výbory a komisemi Parlamentu - nadiktoval přípustnost dovolání,protože novela OSŘ opět zúžila přístup k Nejvyššímu soudu,tudíž lavina nápadu k ÚS ČR nejen nezeslábla,ale hrozí další. Nadále OSŘ jasně vyjadřuje (§ 237),že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,ale hned následující ustanovení vyjadřuje opak: je přípustné jen proti některým rozhodnutím. Lze jenom hádat,kolik let Ústavní soud bude akceptovat zákon,který je nelogický,ba hrubě alogický. Pokud by soudní řád nezahrnoval výraz každému,tak by samozřejmě zákon nebyl alogický. Navíc do loňska soudní řád dokonce zahrnoval ustanovení (ne)přípustnosti dovolání tak slovně zašmodrchané (§ 238-1c),že nebylo seznat,co se tím rozumí. Dvacet let (od novely 519/1991 Sb.) se účastník řízení a jeho advokát musel pracně domýšlet,zda limit 50tisíc Kč se vztahuje na napadené rozhodnutí nebo na předmět řízení před soudem !!!!!!!!! A nestalo se,že by o takové otázce Nejvyšší soud prvně zaujal stanovisko,ale soudci si poručili opravit zákon. Tak daleko dospěla normotvorná činnost v Česku. Tak daleko zašli soudci NS ČR: píšou si novelky procesního předpisu,které dělají soud dysfunkční.

Cituje se z důvodové zprávy poslední novely OSŘ (296/17 Sb.):

... je třeba zdůraznit, že v některých případech již za dosavadní právní úpravy dovolací soud shledával dovolání ve věcech do 50 000 Kč nepřípustnými (v případě tzv. palmárních sporů). Avšak výklad dovolacího soudu v této otázce není jednotný, a tudíž se jeví jako vhodné vzhledem k výše uvedeným argumentům tuto rozpornou praxi sjednotit....Cílem této změny je zajištění konzistentnosti zákona. Návrh sjednocuje ustanovení § 202 s ustanovením § 238, jež je měněno za účelem omezení přípustnosti dovolání... Navrhovaná změna si v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu... Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit...

Výsledek poslední změny OSŘ je tristní: Ustanovení 238 nadále popírá dikci ustanovení 237. Právní úprava dovolání a odvolání není jednotná,protože odvolání má stále limit 10tisíc korun !!!! Ustanovení 238-1c dovolací normy zůstalo vágní,protože bylo konstruováno na sporná řízení. Zákonodárce do procesního řádu sice vložil sousloví - včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení -,přestože exekuce není sporem,tedy dovolací normu opět překombinoval. Ustanovení 238 OSŘ je a bylo víceznačné. Po poslední novele nelze seznat,zda odstavec 1h se vztahuje na vedlejší výrok odvolacího soudu o nákladech odvolacího přezkumu,nebo i na výrok exekučního okresního soudu o nákladech exekuce. V důsledku toho nadále přípustnost dovolání závisí na uvážení Nejvyššího soudu a nesprávnost uvážení může být předmětem (ne)úspěšné ústavní stížnosti. Zákonodárce se soudy ještě předstírá přípustnost dovolání v bagatelních spotřebitelských a pracovních věcech (§ 238-1c),ač není přípustné už odvolání (ustanovení 202-2) !!!!!!!!! Anebo jde o zlomyslnost,protože dovolání by mohl podat pouze a jen žalovaný (například obchodník či zaměstnavatel se šmejdskými praktikami),protože nebude odvolání podávat žalobce,jenž obdržel od soudu kladný rozsudek (pro uznání neb zmeškání). Do § 238-1 procesního řádu bylo vloženo písmeno k (Dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.),poněvadž dva právníci mají na jednu otázku tři názory,a ještě jako advokáti byli nuceni podávat nejdříve dovolání,pak ústavní stížnost,aby byla přípustná !!!! Ústavní soud citovaným plenárním stanoviskem (věta 1.,2.) vystavěl jakousi hráz návalu ústavních stížností,ale právě toliko ve svém zájmu. V Česku probíhá skrytá zákopová válka nejvyšších soudních instancí.

Institut certiorari - jak dovolání nazývají právníci - je v Česku v troskách. Vždyť Občanský soudní řád tragikomicky nerozlišuje mezi důvodností dovolání a jeho přípustností. Teprve ustanovení 238 OSŘ přípustnost dovolání definuje,a to negativně,nikoli nějaké jeho výjimky. Ať již ustanovení 237 OSŘ zahrnuje výraz přípustnost,tak definuje důvodnost dovolání. Podobně Soudní řád správní (SŘS): důvodnost kasační stížnosti nazývá přípustností a negativně vymezenou přípustnost nepřípustností !!!! Jde o kumulované řetězení dalších mylných výrazů v procesních řádech. Zákonodárce nekomunikuje nejen s Ústavem pro jazyk český,ale ani s Ústavním soudem. A komunikace s NS ČR je jednostranná až netransparentní. Ministerstva postrádají špičkové právníky,ale Česko se může pyšnit dvěma vrchními soudy,dvěma nejvyššími soudy,ústavní soudem i úřadem ombudsmana. ÚS ČR setrvale dubluje NS ČR - ombudsman zase Nejvyšší správní soud. Ústavní soud léta a často rozhoduje o věci samé (naposledy například I.ÚS 2043/2017),ač jen zrušujícím nálezem,protože NS ČR maří podaná dovolání,anebo odvolání není přípustné. ÚS ČR 90% ústavních stížností "hází do koše",aby ho lavina nápadu nesmetla. Ústavní soud ČR v takovém chaotickém právnickém prostředí postrádá autoritu,bez ohledu nato,zda ústavní soudci mají přístup do médií a umí vysvětlit vydaná rozhodnutí. Přitom v roce 2011 tehdejší připravovanou novelu OSŘ (404/2012 Sb.) kritizoval právník Zdeněk Koudelka (text Nejvyšší nebo Ústavní soud) slovy,jež nezestárly:

Pokud naše ústava dává široký přístup k Ústavnímu soudu, je nevhodné neumožnit Nejvyššímu soudu, aby sám napravil neústavnost učiněnou nižšími soudy, byť bude významná jen pro účastníka a nepůjde o zásadní právní význam. V opačném případě bude více vstupovat Ústavní soud do rozhodnutí nižších soudů, aniž by měl Nejvyšší soud možnost zasáhnout. Hlavou obecných soudů se více stane Ústavní soud na úkor Nejvyššího. Občany zajímá celková délka soudního řízení a ne jen u jednoho soudu. Teprve od konečného rozhodnutí včetně možného zásahu Ústavního soudu se odvíjí právní jistota.

Lze mít zato,že by stačilo jediné razantní opatření,aby se takzvaně odbřemenil Nejvyšší soud,ale i odvolací soudy. Především kdyby soudy důrazně aplikovaly jednoduchou větu procesního řádu : Odvolání i dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 202-3,236-2 OSŘ). Ale soudy nepřípustnost neshledávají,pokud odvolatel (dovolatel) navrhne zrušení některého soudního výroku. Už tak prý nepolemizuje jen s odůvodněním soudního verdiktu. Soudní řád správní z téhož roku jako Zákon o soudech a soudcích (2002) už bizarnost aplikace procesního řádu definuje: kasační stížnost není opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu,ale jen tehdy,pokud se jí stěžovatel domáhá kasace rozhodnutí KS !!!!!! Ustanovení o nepřípustnosti (§ 104-2 SŘS) zčásti pozbývá smyslu. Není náhoda,že ÚS ČR v mnoha tisících judikátů vytýká stěžovatelům (jejich advokátům fakticky),že se domáhají nepřípustného přezkumu rozhodnutí "obecného soudu",nikoli to,že opravným prostředkem toliko polemizují s odůvodněním rozhodnutí soudu. Vláda s Parlamentem by měla soudce donutit,aby nejenže odmítali polemiky účastníků řízení s odůvodněním soudního rozhodnutí,ale každý verdikt,proti němuž je odvolání přípustné,obsahoval vymezení právní(ch) otáz(e)k,jež soud řešil a vyřešil. Tak by se navázalo na dovolací (kasační) normu a rozhodování soudů by bylo průhlednější a srozumitelnější.