POHOŘÍ ČERNOTA

Soudní představitelé a právničtí experti příležitostně zdůrazňují,že český Ústavní soud již několikrát ve svých nálezech usoudil,že výkonná a  soudní moc jsou nebezpečně propojeny. Je překvapivé,že titíž soudci a učenci nekritizují vysokou provázanost výkonné a zákonodárné moci: ministři jsou poslanci a senátory,čímž hlasují pro ministerské předlohy zákonů (nejméně nadvakrát),včetně státního rozpočtu,ba někteří i pro důvěru sobě !! Asi výjimkou je výklad v 1.kapitole sborníku s názvem - DĚLBA MOCI A JEJÍ PROMĚNY (z roku 2019): Je zřejmé,že dělba moci musí být realizována,aby nedocházelo ke zneužítí moci...Zdá se,že není nutná tripartice moci,ale že může dostatečně dobře fungovat i bipartitní pojetí...Jednotlivé složky nemusí být důsledně separovány,nicméně musí existovat záruka,že jedna osoba a jeden orgán nebude ve svých rukách kumulovat příliš velké množství moci. Dělba kardinálních státních složek moci nemá znamenat jejich oddělenost. Separace má být personální - na úrovni každého jednotlivého soudce. Nezávislost nenáleží soudům - státním organizacím -,nýbrž soudcům. A to je velmi pravděpodobně stěžejní nedorozumění v Česku,které tu žel zasel elitní právník,hlavní konstruktér české novodobé Ústavy,a i po deset let ústavní soudce - před 13lety zesnulý Vojtěch CEPL. Jeho sarkastická karikatura soudní moci v Česku - je to ve vašem resortu,pane ministře,udělejte si v tom pořádek - prošla i pořady rozhlasové “Šestky” (Člověk a demokracie, Česká justice). Citují se nemoudré “ceplovské” teze o soudnictví:

Základním principem českého ústavního pořádku je dělba moci,to znamená,že všechny tři moci na vrcholu musí být odděleny...Podle mého názoru však u nás má exekutivní,vládní moc tradičně příliš velký vliv na moc soudní. Ministr spravedlnosti má totiž pravomoc jmenovat předsedy soudů,povyšovat soudce,dokonce v některých případech je trestat,má v rukou správu soudnictví. Jde o porušení rovnováhy...

Už za Francouzské revoluce došlo v evropském kontinentálním systému k oslabení samostatnosti justice...dodnes přetrvává pojetí,že soudci podléhaji ministru spravedlnosti...Soudní moc však má být od vládní zcela oddělena...nezávislost soudů je definičním znakem spravedlivého soudnictví...

Ano: směšuje se víceúsekové soudnictví s Orgány činnými v trestním řízení (=justicí) - i směšují se soudci (osoby) se soudy,v nichž působí. Článek 81 Ústavy nonsens kodifikoval: Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. (Totožně Zákon o soudech a soudcích.) Avšak rámec nezávislého soudnictví nejobecněji vyjadřuje další ústavní článek (82): Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit...Funkce soudce není slučitelná s funkcí...Soudní moc vykonávají jednotliví soudci (a soudní senáty),proto se nezávislost vztahuje jen na ně.

Stávající Předseda Ústavního soudu soudcovskou nezávislost ozřejmil pregnantně,barvitě i moudře (na konferenci pořádané českým Nejvyšším soudem v listopadu 2018):

Oddělení jednotlivých složek státní moci nesmí být chápáno jako nepřekročitelná betonová zeď,ale naopak tyto složky musí působit společně,v systému vzájemné kontroly,brzd a protivah,aby se žádná z nich nestala tou dominantní. Nezávislostí soudní moci nemůže znamenat izolovanost justice,ale naopak její funkční propojení s mocí zákonodárnou i výkonnou. Je ovšem třeba hlídat,kdy už vnější působení tuto nezávislost ohrožují. Nezávislost je tím nejcennějším,co moderní justice může nabídnout. Je však nutné si ji vysedět, vyvzdorovat a protrpět…Specifickou formou soudcovské práce je osamělost. A právě z této osamělosti – z odřeknutých obědů,z nepřijatých dárků a z osamělých nocí u počítače - se rodí skutečná nezávislost soudce. A až z nezávislých soudců se pak může zrodit nezávislé soudnictví.

Obdobně o ctihodnosti soudců - coby vyzrálého „plodu“ požívané nezávislosti - uvažuje stávající ústavní soudce Vojtěch Šimíček (sborník z roku 2020 s příznačným názvem: NEZÁVISLOST SOUDNÍ MOCI): Žádná procedurální pravidla a žádné ústavní pojistky nezaručí soudní nezávislost,pokud si ji ona sama nezaslouží a nebude si ji náležitě hýčkat...ani soudní nezávislost není jen o velikosti soudcovských platů,o jejich neodvolatelnosti nebo o existenci soudcovské samosprávy. Je také – a možná především – o osobnostní integritě soudců,o jejich schopnosti nepropadnout převažujícím veřejným náladám a odolat nejrůznějším pokušením, o dostatečném sebevědomí soudců,které se však nesmí měnit v elitářství a aroganci. Dlouholetý místopředseda českého Nejvyššího soudu - v knížce s titulem V taláru napříč dobou (vydané posmrtně roku 2021) - též vystihuje faktory střídmé nezávislosti soudcovského stavu: V žádném případě však nepovažuji výši soudcovského platu za záruku soudcovské nezávislosti...Nezávislost je svátost,která se nekupuje. Je to výbava,která musí být soudci dána,a to dodává soudcům jejich výjimečnost. Nakonec však Pavel Kučera v oné knížce vyostřeně dodal: Já se domnívám,že když jde o dělbu mocí,musí být soudnictví naprosto separováno...Zdeněk JEMELÍK - bystrý a neúnavný pozorovatel justice (=orgánů činných v trestním řízení) by měl pro vyhrocený postoj soudců pochopení,přesto - v knížce (z roku 2020) pod výmluvným titulem Škůdci v taláru - varuje před “soudcokracií” v Česku: V souladu s archaickými představami filosofa de Montesqieu...se soudci považují za jeden ze sloupů státní moci,rovnocenný moci zákonodárné a výkonné...ve skutečnosti si osobují právo na nadřazené postavení nad ostatními složkami státu. Skrývají to za řeči o účelnosti nastolení vlády práva...soudnictví má vládnout Nejvyšší rada soudnictví,podřízená přímo pánubohu. Bývalý prezident Václav Klaus to přiléhavě nazval snahou o nastolení soudcokracie...Představy o absolutní nezávislosti a dokonce nadřazenosti justice...jsou přehnanou reakcí na odstranění podřízenosti justice všemocné KSČ...Kyvadlo se prostě vychýlilo do opačného extrému...

Bývalá Předsedkyně českého Nejvyššího soudu (i členka Ústavního soudu) Iva Brožová v knížce rozhovorů z roku 2017 (s titulem Vlčice) ozřejmila,proč se v roce 2006 soudila s prezidentem republiky,i když (probíhající) slyšení před Ústavním soudem “její” soudci ignorovali: s étosem nezávislosti soud(c)ů !!! Právě od bizarního sporu s druhou hlavou ČR (resp.gesčním ministrem) se odvíjí dosti vyhrocená judikatura “druhého” Ústavního soudu (například: Pl.ÚS 18/06) o nepřekročitelných mantinelech mezi státními mocemi. Někdejší ministr Spravedlnosti Pelikán apeloval na soudcovský stav,aby byl obezřetný se svou obranou rigidní nezávislosti soudnictví. I soudnictví vychází z lidu,když je zdrojem veškeré státní moci (Článek 2-1 Ústavy). Rozsudky jsou vydávány jménem státu (republiky),protože se autoritativní rozhodování svěřuje soudcům. Perfektní výkon soudnictví v posledku záleží na perzónách soud(kyň)ců. V každém státním celku soudí lidé: není v dohledu,že by soudily roboti. Charles Montesquieu v XI.kapitole celosvětově proslulého pojednání O duchu zákonů formuloval to,co je v 21.století kodifikováno ve většině zemí: Není dosud svobody,jestliže moc soudit není oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Jinak řečeno: Nebude nezávislé spravedlnosti,bude-li státní složka soudní personálně prolínat se zákonodárnou a výkonnou.

Nesoudí se v Parlamentu,na ministerstvech,ani na Úřadu vlády. Není přijatelné,aby soudce velel,řídil či radil,mimo „domovský“ soud. Soudní moc je decentralizovaná v jednotlivé soudce (a soudní senáty). Soudci jsou jmenováni hlavou státu (většinou beze odporu). Soudci nejsou kárně odpovědní za zrušené (pitomé) rozsudky,ba nikdo jiný než soudci (a soudkyně) se předsedy soudů nestává. Soudci s nemalou “diskrecí” osvobozují od soudních poplatků a soudy jsou výběrčí soudních poplatků (před vydáním rozsudku),takže soudcovský stav v Česku pevně drží otěže soudnictví.