POHOŘÍ ČERNOTA

Nejvyšší správní soud (NSS) i Nejvyšší soud (NS) nesjednocují judikaturu „podřízených“ soudů. NS léta předstírá sjednocování: jím zveřejňované “právní věty” nejsou sjednocováním,ale pouhými výběry výkladově nosných větiček z judikátů čerstvě vydaných NS. V netrestní věci NS vydal Stanovisko naposledy v roce 2011 (Cpjn 206/2010). To pod značkou Plsn 1/2011 spíše než stanoviskem je manuálem k aplikaci jednoho zákona (podobně nejnovější Cpjn 202/2022) – dokonce toho stěžejního: Zákona o soudech a soudcích (ZSS). Poslední Stanovisko v trestní záležitosti nese značku Tpjn 302/2014. Naprotitomu NSS nevydává Stanoviska (§ 12-2 SŘS) již sedmnáctlet !! Rozšířený senát NSS (RS NSS) většinou sjednocuje toliko svou judikaturu - a ještě se často věnuje pitoreskním procesním otázkám,ač dikce zákona není víceznačná (například: body 20-23,29, odůvodnění rozhodnutí 5 As 154/2016–62). Nu Ústavní soud (ÚS) nedávno nabádal NSS řešit otázku,zda oznámení je rozhodnutím (IV.ÚS 690/2021) !?

Soudci českých nejvyšších soudů úmyslně bojkotují zákony,jimiž jsou vázáni (Článek 95-1 Ústavy) !!! § 14-3 ZSS totiž jednoznačně vyjadřuje: Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů...a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. § 12-2 Soudního řádu správního (SŘS) zní obdobně.

Velký senát NS (§ 20 ZSS) má působnost shodnou s Rozšířeným senátem NSS. Provázanost přijímání Stanovisek s činností RS NSS vyjadřují § 17-19 SŘS. NSS však nepřijímá rovněž Zásadní usnesení (§ 12-3 SŘS),ač mají vycházet právě z RS NSS: Usnese-li se rozšířený senát na právním názoru shodném s dosavadní rozhodovací činností NSS,přijme jej jako zásadní usnesení (§ 18-2 SŘS) ! Pro soudce NSS je zásadním usnesením každé rozhodnutí,které NSS vtělí do své Sbírky judikátů. Profesor Kühn - soudce NSS od roku 2008 (15.rok) - bojkot procesního řádu,tedy ignorování explicitní vůle zákonodárce,zesměšňuje v knižním Komentáři SŘS z roku 2019 (strana 130): nutno...uvést,že zásadní usnesení zůstalo mrtvou literou zákona,neboť jej zatím NSS ve své rozhodovací činnosti nikdy nevyužil. Onen soudce demagogicky a arogantně „torpéduje“ i Stanoviska (strana 134 Komentáře): jde o jakýsi abstraktní výklad zákona,podávaný bez ohledu na určitou kauzu. Jenže to NSS činí 20let,sice jeho Rozšířený senát,nikoli Kolegium či Plénum NSS. Například: “abstraktní výklad” přípustnosti kasační stížnosti v záležitosti soudních poplatků (3 As 125/2012–43). NSS si tím navíc zvýšil nápad,přičemž odpírá mnohým právo na právní pomoc,ač zastoupení advokátem má být povinné. A není bezvýznamné,že někteří žalobci mohou obdržet rozsudek jenom v procesní otázce,ale neobdrží meritorní rozsudek krajského soudu (KS),poněvadž KS proces zastaví (před podáním ústavní stížnosti) a (druhá) kasační stížnost už není bezplatná,ani nevázaná na povinnou pomoc advokáta (1 As 196/2014-19). NSS najednustranu puntičkářsky lpí na dikci SŘS (NSS má zamítat kasační stížnosti „vždy“ rozsudkem) - nadruhou stranu NSS libovolně překrucuje ostatní pasáže SŘS.

Soudci NSS se mají za nadřazené vyhlášenému zákonu - a i za specialisty na vše,jinak by nedošlo ke zrušení Kolegií NSS (v roce 2013). K tomu NSS s oblibou ve svých rozhodnutích zdůrazňuje ustálenost judikatury správních soudů,ač NSS působí v Česku (jen) dvacet let. JUDr.Baxa a JUDr.Mazanec (expředsedové NSS) jsou velkou měrou zodpovědní zato,že NSS je přetížen. Oba vrcholní představitelé NSS odpovídajícím způsobem nepřipomínkovali Soudní řád správní,ale patřili k těm soudcům NSS (členové Rozšířeného senátu),kteří nemoudře rozmnožili přípustnost kasační stížnosti (přesvědčivé disenty kupříkladu v rozhodnutích RS NSS: 3 As 125/2012-43,9 Azs 66/2014–69). A především zaštítili nesjednocování judikatury: anulování úkolu NSS zaujímat Stanoviska a Zásadní usnesení. Citovaný Komentář SŘS je dílem NSS: JUDr.Kühn převážně tlumočí obludně nesoudný kolektivní postoj soudců k SŘS.

Obskurní činnost oběma nejvyšším soudům experti tolerují. U NSS se oceňuje,že soudci Rozšířeného senátu NSS připojují odlišná “stanoviska” (= disenty) k většinově přijatým rozhodnutím RS NSS. Ústavní soud sebekritičtěji soudí u něj napadená rozhodnutí nejvyšších soudů,tak se soudci hlavně NS to nepohne (například Nálezy: I. ÚS 2500/2017,III.ÚS 53/2018),poněvadž nejsou kárně stíhání za názorovou zatvrzelost a lenost. A ještě k „umravňování“ soudců NS ústavní soudci využívají coby nosiče ústavní stížnosti státních úřadů !! Naposledy ÚS vyčetl NS usuzovací blbost v Nálezu I.ÚS 766/2022…

Nelze nemít zato,že experti nechápou,že dovolání není hlavním - už vůbec ne jediným - nástrojem sjednocování judikatury (§ 14-1,3 ZSS). Stejně tak kasační stížnost (§ 12 SŘS)...Sám ÚS žel mylně uvažuje také,pokud kritizuje Nejvyšší soud (tisková zpráva k Nálezu I.ÚS 766/2022): NS...nenaplnil funkci sjednocovatele judikatury nalézacích a odvolacích soudů,k čemuž institut dovolání jako mimořádného opravného prostředku slouží především. Za 20let ústavní soudci pregnantněji nevysvětlily NS(S),že Stanoviska jsou stěžejním - a i praktickým nástrojem sjednocování,pokud dovolání a kasační stížnost nejsou vždy přípustné,anebo nejsou podány. Ani v Nálezu z května 2021 (I.ÚS 3360/2020)...cituje se (body 23.-24.): Veřejně dostupná judikatura...je však natolik sporadická,že u ní nelze hovořit o ustálenosti. Pro zaručení požadavků na předvídatelnost práva a rovnosti před zákonem se zde tedy nelze spolehnout na masu judikatury precizující shodný právní názor. O to větší význam proto hraje při dodržení těchto požadavků sjednocovací činnost Nejvyššího soudu,jehož prakticky jediným nástrojem za této situace je právě zveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS. To vysvítá v nynější věci o to více, že de lege lata je Nejvyšší soud zcela vyloučen z rozhodovací agendy...(vyjma řízení o stížnosti pro porušení zákona,jehož iniciaci však nemá ve své dispozici),a tedy vlastními rozhodnutími prakticky nijak jejího sjednocení v této otázce dosáhnout nemůže. Rovněž soudní dialog mezi Nejvyšším soudem a soudy nižšími, jakož i případná změna právního názoru (tzv. judikaturní odklon) jsou v této otázce výrazně ztíženy, neboť zpravidla nemohou probíhat tradičním procesním postupem v řízeních o opravných prostředcích (tj. výměnou podložených a dobře vyargumentovaných právních názorů v téže konkrétní věci v odůvodnění rozhodnutí). Sbírky rozhodnutí NS(S) nejsou sjednocováním judikatury,ale publikačním místem. Nu o Zásadních usneseních NSS ústavní soudci neuvažují. Krajských soudů je několikanásobně více než NSS v Brně a sebepitomější výklad prvoinstančního soudu neznamená,že kasační stížnost nebude zamítnuta,tudíž nonsens se šíří jako bacily. Nehledě nato,že je nepřijatelné,aby soudci kteréhokoliv soudu věnovali čas sáhodlouhým výkladům toho,co mají činit podle zákona (například 1 As 196/2014-19). Nejasný či nesrozumitelný zákon má být změněn - případně předložen (Nález Pl.ÚS 36/2001) k posouzení ÚS (Čl.95-2 Ústavy),jinak je soudní řízení nespravedlivé.

Ústavní soud byl „natlačen“ do role nejvyšších soudů - „ustalovače“ judikatury-,sice se tomu ÚS kvůli své prestiži vzpírá. Ústavní soud se navíc podílí na rozhodovací anarchii v Česku,i protože toleruje přijímaní (technicky-legislativně) vadných zákonů. Citované pasáže Zákona o soudech a soudcích a Soudního řádu správního ÚS nepřezkoumával,tudíž jejich bojkot NS(S) je neomluvitelný.