Česko není regionální říší desítky let
Média v loňském prosinci probírala avizované "veto" hlavy státu...nikoli otázku,zda je adekvátní,aby se šéfem diplomatů stala osoba,která akorát propadla ve volbách (z 5.místa pražské kandidátky na dvanácté - ještě s preferenčními hlasy šestinovými oproti nemužské lídryni Olze Richterové) - neprošla diplomatickou školou,ba možná neoplývá šarmem. Ministr zahraničních věcí by měl být persónou obdobně silnou jako Premiér vlády,ne-li by funkci měl vykonávat sám Předseda vlády,je-li okruh zdatných adeptů na takovou vládní funkci v malém státě vždy velmi omezený. Místotoho se ministerská funkce vložila do "portfolia" (nejmenší) koaliční strany - šéfování "odboru EU" se přihodilo jiné (malé) straně - a na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) se ještě činí Náměstek pro Evropu (Jaroslav Kurfürst) ! (Druhé) předsednictví Česka Radě Evropské unie mělo být dobrým důvodem pro kontinuitu vládní politiky v zásadních oblastech,ale opak je realitou: ani jeden z ministrů Babišovy vlády nebyl «kooptován». Nový ministerský kabinet se neskládal pohledem dobových priorit,ale skrze načrtnutou úzkoprsou koaliční aritmetiku. Shoda Pětikoalice na proevropské orientaci vlády měla zamezit mnohokolejnosti zahraniční politiky,ale stalo se tak právě znovu: Hrad,premiér,ministrem řízený odbor úřadu vlády,MZV,Předsedové parlamentních komor. Naplnila se slova exministra (i zahraničí) Zaorálka,že post Ministra zahraničí je „vykuchaný“. Ministr zahraničních věcí tak může postrádat mazanost i reputaci pro takovou roli na mezinárodním kolbišti.
Ministr Lipavský sice ve vládní funkci fatálně neklopýtl,ale podceňuje se fakt,že Česko je členem nadnárodních uskupení NATO i EU. Není netristní,pokud za válečného stavu v Evropě - v celounijní záležitosti - nevystupuje „ministr zahraničí“ EU,ani unijní stálý člen Rady bezpečnosti OSN (Francie) ! Česko se nemělo ujmout předsednictví „EU“ v době válečného konfliktu s jadernou velmocí,ale ČR nevypověděla dosud ani ruského velvyslance Zmejevského. Jeví se velice bizarně postoj,že je potřeba uchovat diplomatické styky s někým,kdo se dopouští válečných zločinů...Věčné geopolitické limity malých států se v Česku přehlíží. ČR se léta vyhraňuje vůči Bělorusku,Rusku,ale i daleké Číně. Naproti tomu se přátelsky orientuje na Tajwan,jenž je přitom odnoží čínské velmoci. Česko je součástí EU,tedy i proto nemá překračovat své středoevropské teritorium. Zahraniční politika malého státu,jímž Česko je,nemůže mít tak rozsáhlou diplomatickou službu,jako se děje i po sametové revoluci. Česko nemělo ani za První republiky prostředky na ZAMINI. A i tehdejší zahraniční politika zbankrotovala,pokud dobré sousedské vztahy byly upozaděny.
I seriózní média (nejméně 20let) kriticky komentují nejednotu zahraniční politiky Česka. Lze mít však zato,že zahraniční politika malého státu přirozeně nebývá jednohlasná. Zahraniční politika velkých států je jednotně formulovaná a prosazovaná,protože je povahy dlouhodobě velmocenské (imperiální). Velké státy ovlivňují politické aktéry v malých státech. Malé státy - s úzkým manévrovacím prostorem - nutně podléhají protektorství velkých. Malé státy se geopoliticky stávají až vazaly velkých států. Anebo nárazníkovými územími mezi velmocemi. Zahraniční politika malého státu má spočívat prvotně na symbióze s okolními státy. Ne že by tomu tak nebylo,ale zájmy se tříští,pokud se ZAMINI nesoustřeďuje na blízké země a Visegrad,nýbrž má operovat po celé planetě. Diplomacie malého státu nemá být velmocensky robustní. Walter Lippmann ve studii Zahraniční politika a válečné cíle USA (vydané v roce 1943,přeložené do češtiny o tři roky později) varoval:
SSSR po válce rozšíří panství v Evropě...Středoevropské státy se samy ubránit nedovedou...tyto státy mají životní strategické svazky nikoli s atlantickými námořními mocnostmi,nýbrž s pozemní mocností Ruskem...země střední Evropy mají stavět svou zahraniční politiku na zásadách dobrého sousedství,nikoli na udržování jemně vyvážené mocenské rovnováhy mezi velmocemi...nenabydou své nezávislosti zastaralou politikou rovnováhy sil...nesmíme ztotožňovat práva malých národů s jejich právem mít "nezávislou" zahraniční politiku,to jest politiku,která manipuluje s rovnováhou sil mezi velkými státy...v tomto století jsou malé státy příliš slabé proti velkým,aby mohly provádět jinou politiku než politiku dobrého sousedství...neštvat sousedy proti sobě,nejistit se na obě strany.
Ani větší mimoevropské země si nedovolí zápolit s Ruskou federací. Česko - neadekvátně jeho strategickým potřebám a samozřejmě stálému geopolitickému postavení - se zapojilo do války s Ruskem již před 24.únorem. Česko od loňska hodlá jednat s Ruskem - coby rovný s rovným -,přitom vůči Německu vystupuje vazalsky ohnutě. V Berlíně se musí smát nad zprávou,že po 30letech český Ministr zahraničí vystoupil v Radě bezpečnosti OSN...v Moskvě nad fraškovitou akceschopností EU...(k prořídnutí ruské ambasády v Praze došlo také až po třiceti letech). Praha byla nejbezpečnějším městem světa (podobně Vídeň),i protože v Česku (libovolně) operovaly tajné služby Ruska (SSSR),což se může nenadále změnit. Výbuch muničního skladu ve Vrběticích nebyl možná projevem gangsterství ruského státu,jako spíše odrazem včasné nesoučinnosti tajných služeb západních zemí,pokud se teroristickému útoku nepředešlo. Nu a NATO nepřikázalo Česku,aby muniční sklad byl pronajmut občanovi země,jež není členem obranného společenství.
ČR již není maličkou (multietnickou) říší (ČSR či ČSSR)...Mělo dojít k posílení diplomacie v sousedních státech,aby nedocházelo k oddalování. Jenže Česko se vzdaluje všem,včetně mnohem většího Polska a bohatého Rakouska. To ukazují jednostranně obnovené (přísné) kontroly na hranicích se Slovenskem,ale i skoro nulová kooperace v energetice.